Pohádkové vyprávění o čarodějnici Rozárce je plné kouzel a čarování.
Rozárka se stěhuje do města a začíná chodit do lidské školy, kam se jí ale vůbec nechce. A ještě k tomu sedí v lavici s Pepíkem, který je snad nejzlobivější kluk na světě. Pořád ji popichuje, žaluje na ni a dělá samé naschvály. A tak se Rozárka rozhodne, že mu dá pomocí čar a kouzel za vyučenou. Budou ale na záškodníka Pepíka její zaklínadla stačit?
To jsem já, Rozárka
Bum a prásk. Bum a bum a prásk. Z nového pokojíku malé čarodějnice Rozárky se ozýval pěkný rámus. „Co tam ta holka zase vyvádí?“ mračil se tatínek čaroděj. „Rozárko?“ zavolal na ni. Místo odpovědi se ale ozvala jen další rána. Tatínek leknutím nadskočil. Raději se šel podívat, co se tam děje. Otevřel dveře do pokoje a vykulil oči. „Šmankote, Rozárko, co se stalo?“ „Kde?“ ozvalo se z hromady pod oknem. „Kde?“ zopakoval tatínek rozzlobeně. „Copak ty to nevidíš?“ „Nevidím,“ křikla na něj ta hromada harampádí. „Rozárko, hned vylez!“ nařídil jí tatínek. V kupě u okna něco zafunělo. Pak to škytlo, a nakonec se zasmálo. Hromada se celá zakymácela. Ozvalo se bum a prásk a konečně se objevila culíkatá hlava. Tatínek se vylekal. „Kdo jsi? A kde je moje dcera?“ zaburácel. „Ale tati, to jsem přece já, Rozárka,“ řekla culíkatá hlava. A aby ji tatínek lépe poznal, zamrkala na něj.
Knížka určená převážně pro malé holčičky, jak ke společnému předčítání, tak i k samostatnému čtení.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...