Jiří Hajíček - Rybí krev

Knížka, kterou jsem četla před časem a na kterou mezitím zapomněla, byť vůbec nebyla špatná, ba naopak.

Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.

Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice. Téma vysidlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech.

Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Kniha je velice čtivá, vtáhne rychle do děje a máte pocit, že spolu s Hankou žijete její život, sníte sny, a najednou se musíte vyrovnat s kopancemi od života, z níchž největším je ztráta domova kvůli Temelínu. Hanka se nevzdává lehce a občas jde poměrně vytrvale hlavou proti zdi, ale zas tak moc mi to nevadilo, nedá se říct, že bych si v knize našla svého favorita, všechny postavy ale spolu vytvářeli harmonický celek. Plasticky vykreslený obraz vesnice v 80. - 90. letech...svérázné postavičky jako Skopčák a jeho Arana, strejda Venca, nemocná Zdeňkova matka.

Se zájmem jsem pak hltala i Hančin návrat do rodného kraje po letech, kdy nám retrospektivně servíruje vzpomínky a o to víc jsem se těšila, jak asi dopadne její setkání s rodinou, přáteli z mládí, návštěva míst, které již nejsou.