TAKOVÉ TO ČTVRTEČNÍ ZAMYŠLENÍ

TAKOVÉ TO ČTVRTEČNÍ ZAMYŠLENÍ Určitou etapu svého života jsem věnovala spoustu času úvahám – o sobě, o tajemství života, o smyslu života, o přijetí sebe sama …. Nic z toho se mi moc dobře nedařilo pochopit. Nevěděla jsem proč to tak je a kde mám začít. Z odstupem času jsem na to přišla. Chyběl mi dostatek sebevědomí a sebeúcty. Tyto vlastnosti jsem si posbírala zpět, během posledních pěti let. A hned je mi líp. Také jsem pochopila význam slova tajemství. Tajemství totiž spočívá v tom, že žádné tajemství neexistuje. Konečně jsem se přestala věnovat zbytečnostem a stala jsem se vůči nim apatická. V apatii je totiž jistá svoboda, která působí dost opojně. Přestala jsem se vrtat ve věcech, které jsou mými úvahami provrtané skrz na skrz, a kdybych z nich uplácala vinylovou desku, byla by už značně ohraná. Přestala jsem si dělat starosti, že jsem si vypěstovala (snad až dvojsmyslnou) závislost na ubližování si a že tím trpěl můj osobní život. Přestala jsem trpět pod tou vlastní nepodařenou terapií. Vzala jsem to všechno za jiný konec a začala jsem žít vizemi a plány. Chtěla jsem totiž zažít ten pocit uklidnění, že to dokážu dělat i jinak než doposud. Navíc: dneska jsem se probudila s takovou dávkou energií, že ani sama nevím, kde se vzala takhle rychle zpět. Opět to bylo velmi opojné. Zřejmě to bude tím, že mi odpadly ty pedagogické role a opět se mohu více soustředit na ty své vize a plány. Odpadlo ze mne spousty stresu a vyčerpání. Jak málo někdy stačí k tomu, aby se člověk mohl zhluboka nadechnout a přes noc se zregenerovat. A toto co píšu, je opravdu v kostce. Ono popsat takový rádoby dlouhý vnitřní soudní proces, který se mi nakonec po těch letech podařilo docela úspěšně vyhrát, by bylo na bichli. Připravuji teď totiž další knihu, ve které se budu dost slušně vrtat ve vztazích, tentokrát čistě mezi ženami. Mám trochu neurčitý pocit z toho, že se do toho ponořím až příliš a z mých pocitů se vytvoří poněkud citlivý bolák na duši. Jestli to má vůbec cenu podstupovat… Nechávala jsem to na sebe chvíli působit, než mi došlo, že kniha, kterou začínám rozepisovat teď na prahu dalšího léta, je důvod, proč jsem vlastně kdy začala psát. Že s tímto tématem jsem pochopila, proč vlastně píšu. Dozrála jsem do fáze, kdy se potřebuji odevzdat poslední veliké překážce a pojmenovat určité generační přenosy a tím to celé uzavřít. Předávání si břemen z generace na generaci je totiž jen nekonečné odsouvání problému … je to vlastně až trochu filosofické. Nebojím se toho, spíše se na psaní těším. Bude to možná trochu hazard s mými city, ale také to bude dost možná neskutečná úleva. Pevně věřím, že kniha osloví nemálo žen, které si v určitých etapách svého života, tak jako já, vůbec nevěděly rady a nevěřily si. Uvidíme