Ahoj 
Hele to je masakr! Furt jenom ležim a čumim a do toho ještě chřipka? Jsem marná. Znáte ten pocit, když je člověk protivnej sám sobě? Já teď dokonale. Nic se mi nechce, nic mě nebaví a na nic nemám náladu. Navíc se strašně štvu…
Tak, optimistický úvod máme za sebou, můžeme se posunout dál. To abyste věděli, že tyhle chvíle občas zažívá každej, takže není důvod propadat depresi, že je máte. Když nad tím tak přemýšlím, tak ten úvod nakonec zase tak pesimisticky nezní A hlavně, můžeme svý profily na sociálních sítích zásobovat fotkama a statusama, ze kterých sálá optimismus, nadšení, zábava, štěstí a všechno to hezký. Ale opravdovej život není jenom o tom. Součástí opravdovýho života je i to, že nám je občas pěkně na nic 
Teda na to, v jakým jsem rozpoložení jsem vytáhla super kartu Bude o pomoci a sblížení. Tyhle dvě věci jdou taky ruku v ruce. Většinou totiž právě proto, že chceme sblížení, pomáháme až moc, mnohdy i když se to po nás vůbec nechce nebo i přesto, že nechceme my sami. Je to celý o tom, že žijeme v tý konzumní společnosti, o tom, jak je nastavená, o tom, že si myslíte, že musíte chodit do práce, abyste měli peníze, o tom, že nic není zadarmo a někteří to mají tak vytuněný, že dokonce mají pocit, že se musí vykoupit. Pecka! A v tomhle žijeme dnes a denně (až na výjimky, samozřejmě). Takže není divu, že jsme se naučili obchodovat. Bohužel, i sami se sebou. Se svými životy, se svou duší (i když o tu v týhle době jde úplně nejmíň. Z hlediska systému jistě padne otázka: “Jaká duše?”), se svým zdravím, prostě se vším, co nám bylo ZADARMO dáno a my to sami sobě zpoplatňujem. Tak jsme dobrý! A pod tíhou toho všeho jsme uvěřili, že se musíme zaprodat i ve vztazích. Že když chceme být za ty hodné, chceme být přijatí, milovaní, třeba i obdivovaní, musíme proto něco udělat. No jo, jenže co je to to NĚCO? To už nám nikdo neřekne A v tom je ten vtip, nebo spíš past. To si určuje každý sám v sobě, na základě svých zkušeností, postojů a především domněnek. Takže není divu, že se potom běžně děje to, že více než sobě chceme vyhovět druhým, že máme pocit, že oni jsou důležitější než my, že naše pomoc jim by se nám jendou mohla hodit, protože co si budem povídat, přece “nikdy nevíte”
Jo jo, jen si uvědomte, co všechno jsme schopný se sebou dělat a ještě si myslet, že je to tak v pořádku nebo dokonce že se to od nás očekává. Samozřejmě to děláme taky proto, že naopak my očekáváme, že se nám naše pomoc nějak vyplatí. A to si pište, že vyplatí! Každý dobrý skutek totiž musí být po zásluze potrestán! Tohle platí do puntíku, a je to dobře. Tohle pořekadlo nás totiž odnaučuje obchodovat. Vrací nás k sobě. Nutí nás (což musí, protože jsme dost tupí) si uvědomit, že jsme zase udělali něco proti své vůli, svému přesvědčení, proti sobě. Jsme tak tupí, že už nám přijde naprosto normální cítit se blbě. Je to takový setrvalý stav. Takže když děláme pro někoho něco, co sami nechceme, je fajn, že nám život udělí lekci, díky které si uvědomíme, že tudy cesta fakt nevede. A že to mnohdy jsou fakt velký lekce. Ony taky musí být, abychom si vůbec byli schopni připustit, že jsme udělali něco blbě.
Víte, když se nad tím zamyslíte, je to fakt zbytečný. Jak by se světu ulevilo, kdyby všichni dělali jen to, co chtěli, kdyby tak, jako kdysi uvěřili, že je něco, co se prostě musí, uvěřili teď v to, že se to fakt ale vůbec nemusí, naopak, že to byla pěkná blbost. Jo jo, systém má sílu. Obrovskou. Ale kdo mu ji dává? Kde by byl systém bez lidí, kteří by mu odmítli podléhat? Ztratil by svou moc. Přesně tu moc, kterou mu dáváte, dnes a denně jen tím, že berete naprosto automaticky vaše denní povinnosti, samozřejmě především práci. Je to smutný, nepřijde vám? Neustále musíme plnit nějaké podmínky, které nám jsou určovány. Jak dlouho budeme na mateřský, kdy se musíme vrátit do práce, kolik musíme odpracovat hodin a let, abychom pak třeba mohly jít na mateřškou znovu. To se všechno musí, abychom nepřišly o to místo! Dovolte mi pár otázek: “Kde jsou potřeby toho dítěte? Kde je jeho zájem? Kdo se bude zajímat o to, jestli je dostatečně psychicky zralé na to, aby šlo do instituce, odkladiště, prostě aby nastoupilo do procesu pozvolného ochočování systémem – školky?” (Prosim vás, nechci se nikoho dotknout, díváme se na to z hlediska systému, odprostěte se tedy od slova školka, díky.) Nikdo! Je to přece automatický, ne? Chápete, jak jsme tupí k sobě, jsme tupí i k dětem. Byť se nám do toho vůbec nechce, tak to uděláme, protože jsme uvěřili, že nemáme jinou možnost a uchlácholili jsme se, byť velmi mizerně, tím, že se to tak dělá! Ano, dělá! A bude se to tak dělat do tý doby, dokud k tomu my budeme svolní.
Zase a opět, všechno je to jenom o nás. Není to o politicích, nadřízených, partnerech, rodičích, je to čistě a jenom o nás samých. Nikdy to nebylo a nikdy ani nebude o nikom jiném! Uvědomte si to už konečně, prosím. Vy máte tu moc! Vy a nikdo jinej! Jestli chcete změnu, začněte u sebe. Zmocněte se toho. Přestaňte dávat moc druhým a systému, zmocněte sebe. Víte jakou moc máte? No plnou samozřejmě! A pozor, i bez notářského ověření
Tenhle týden mají být konzultace v Praze, tak snad budu ready. A pozor, v sobotu 16.2. ve Zlíně, ale pouze na objednání, poprosím vás na telefon 777 009 999. Díky
