Ahoj 
Jak se máte? Zase je pátek večer, já tady u toho sedim, koukám na tu kartu, která se mi fakt líbí, ale zas nevim, co psát. Takhle, ono je to spíš tim, že je tady návštěva a já s tim psaním nechci jít do pokojíčku, kde bych měla klid, protože co kdybych náhodou o něco přišla, že jo. O nějaký zajímavý řeči zejména. Samozřejmě, že všechno, o čem se tady mluví, už jsem slyšela několikrát, ale tuhle verzi beztak neznám. Taky to tak máte? Aspoň někdy? OK, zkusim to, jo Tahle karta je hodně o upřímnosti a opravdovosti. Jmenuje se upřímný vztah.
To je velká síla. Zkuste si to říct ještě jednou – upřímný vztah. Ty vole! Masakr. Cejtíte tu sílu a hloubku? Je to až mystický. Totiž upřímnej vztah je v dnešní době docela zázrak. Teda takhle, cokoli upřímnýho je zázrak. A právem má upřímnost obrovskou hodnotu. Naprostym právem. Je vzácná. Všechno, co děláme, se odráží v realitě. Tím, jak žijeme, tvoříme svůj život, tu svoji realitu. To víme. Přesto je upřímnost někdy i něco, co se nenosí, nesmí nebo se dokonce nesluší. Je nám blbý říct kamarádce, že ty nový džíny, který si koupila, jí fakt neseděj, že přes svátky asi přibrala. Je nám blbý říct jiný kamarádce, která k nám přijde zoufalá z toho, jak jí ten její zase sere, že je blbka, která si nechá srát na hlavu a tím si způsobuje většinu svých problémů sama, protože když vidíme, jak je rozesraná, nechceme ji tou “upřímností” srazit ještě víc. Musíme na ni přece bejt hodný, chceme jí přece pomoc. A tak ji utvrzujem v tom, jakýho má doma vola, kterej si ji nezaslouží. Ona je ráda, že to slyší, odchází s lepším pocitem zpátky domu a dál dělá všechno stejně jako doposud, protože ona je v pohodě a on je ten vůl. A za pár dní je zase hotová z toho, jak to u nich doma vypadá, s tim volem, kterej je snad každej den větší a větší vůl. Pak jde zase za tou svojí “kámoškou”, která jí zase namaže med kolem huby a jede se vesele dál. Jenže, přátelé, tak jako neni noci bez dne a obráceně samozřejmě, tmy bez světla, viníka bez oběti, není ani vola bez krávy. Totiž vesmír a život jsou upřímní vždy, pořád a úplně ve všem. Zrcadlení funguje 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Naše realita je naším odrazem. Je odrazem toho, jak to se sebou máme, jak přemejšlíme, jak se chováme, co děláme, o čem mluvíme. Pokud chceme bejt upřímný sami k sobě, nehleďme na sebe do zrcadla, ale pozorujme svůj život. Tím se o sobě dozvíme nejvíc. To, co se nám v životě děje, je zkrátka a dobře odraz toho, jak to se sebou máme. Víte, co si myslím, že je klíč ke spokojenosti? Umět přijímat. Když tohle neumíte, jste v podstatě ztracený.
Doplnim to příběhem. Byl u mě na terapii koněm jeden pán. Přišel s tím, že má zlomený srdce, že je to prej normální diagnóza. Poslala jsem ho na chíru, ale nešel. Řekl, že potřebuje terapii. Já z toho měla divnej pocit, ale je to známej, tak jsem to udělala. No. Borec nastoupil a dokud o nic nešlo a já jsem mu říkala, co s koněm má dělat, Tarif na něj docela reagoval a vypadalo to celkem slibně. Pak jsme ale přešli k praktický stránce věci, kdy jsem mu řekla, ať dělá to, co chce on sám. Od tý chvíle to nešlo. Tarif sice nějak chodil, ale nenaklusal. Vůbec. Ani hovno. Chvíli jsem na to koukala, poradila mu, co má dělat, a nic. Bez výsledku. Řikám mu “co ty od toho koně vlastně chceš?”. A on mi na to řekl: “aby všechny ty moje problémy vzal a někam je odvez”. A bylo. Takhle to nefunguje. Nikdy nemůžete čekat, že za vás vaše problémy vyřeší někdo jinej. Víte co? Není to fér. Prostě není fér od každýho čekat, že za vás něco udělá. Tarif mu to nežral. Jo, lidi se občas chytěj, asi jako já, když jsem na to kejvla. Ale ten kůň ví. A taky mu to nádherně ukázal. Prostě se nehnul. Sral na něj. Tak jako on sere na ty, od kterých něco chce. Vysvětlila jsem mu, že tudy cesta nevede, že takhle to nejde. Že jestli chce bejt neustále v roli oběti, tak v ní bude, dokud se sám nerozhodne, že už v ní bejt nechce. On chtěl řešení. Chtěl vyřešit smrt. Řikám mu “to nevyřešíš, to musíš přijmout, s tim nic jinýho dělat nejde. Nebo nemusíš, ale budeš furt tam, kde seš.” Řekl, že to tak není. Že přijmutí není řešení. Znovu jsem mu řekla, že někdy jiný řešení není. Bez úspěchu. Chtěl popřít smrt. Tím ale popírá i život. A pak je zmatenej, dělá nesmyslný věcí a hledá řešení na něco, na co řešení není. Nebo je. Prostě to přijmout. Vzít to tak, jak to je s vědomím, že s tímhle prostě nic neudělám. Neřikám, že je to lehký. Ale ani neřikám, že je to těžký. Je to takový, jaký to je. V přijetí je všechno. Naprosto všechno. I úleva. Přijetí je upřímný, protože je takový, jaký je. Na nic si nehraje. Proto je tak důležitý v životě umět přijímat.
Podívejte se na tu ženu na obrázku. Na její oči a její výraz. Ona tohle všechno umí a má. Je to tam. A jakou to má energii! Jak dopadla terapie? Odjel bez pochopení. Přijel si pro návod. Dostal odpovědi, ale ne ty, který chtěl. Tak si ty svoje problémy zase sbalil do uzlíčku, naložil si je na hrb, sednul do auta a odjel. Protože já ani Tarif jsme si je od něj nechtěli vzít. Nikdy za nikoho nic nevyřešíte. Můžete pomoc, ale nikde neni psáno, že vaši hozenou rukavici ten někdo sebere. Proto se vždycky a především starejte nejdřív a nejvíc o sebe. Upřímně. Jestli vám to jde vám váš život ukazuje dnes a denně 
Mimochodem, pro mě to bylo velký ponaučení. Já už tohle sobě ani svýmu koni dělat nebudu! Naštěstí druhej den přišel malej Kuba. Pamatujete? Ten jak měl fóbii z papíru. Zase mě rozbulel. Jak on to dělá?
Konzultace máme zatím stále po telefonu a roční osobní horoskopy teď jedu jak fretka 
Ale kapacitu ještě mám, tak si klidně objednávejte další
