Ahoj 
Tak dneska jsem změnila office a místo v pokojíčku píšu venku na terase. Je podvečer a je krásně. Už není takový vedro, zpívaj mi tu ti ptáčci, jak je znáte z denních horoskopů, koukám do zelenýho a navíc to tu krásně voní. Musim říct, že mám teď docela dost práce, tak je pro mě tohle zastavení fajn relax. Ale k věci. Ty nový karty jsou fakt zvláštní. Ony tolik nemluvěj jako ty předešlý. Nebo jako jo, ale přitom ne To dává smysl, co 
Ten přenos tam probíhá úplně jinak než skrz slova. Působí energeticky. Dívám se na ně a vím, že vím. Bohužel mi to nejde moc specifikovat Zaujalo mě tam to nekonečno a kruhy. Posvátná geometrie. Ta pravidelnost. Nikdy by mě nenapadlo, že když si dáte nohy do týhle pozice, tak tenhle symbol vznikne.
Ta karta je o hranicích a říká nám, že jsme NEOMEZENÉ BYTOSTI. Že neexistujou jiné hranice než ty, které si sami určíme nebo dáme. Často říkáme, že je něco “za čárou”. Tu čáru vnímá každej jinak, jinde a jinak silnou. Sami víte, že jsou věci, za kterejma byste nejraději udělali “tlustou čáru”. Pak máme taky “čáru přes rozpočet”, že jo, holky Tu my máme velmi variabilní Prostě jde o to, že jak my, tak prostor kolem nás je neomezený, v podstatě i když mu dáte hranice. Příklad. Máte zahradu, ta má určitej rozměr a hranice je jasně daná, plot. Hranice je tedy všem jasná. Jenže, na tý zahradě něco je. Stromy, tráva, kameny, nějaká půda, ptáci, brouci, všichni ti tvorové, které my ani nevidíme, ale oni tam žijou. Mravenci. Kolik jich je? Spočítáte je? Ne. Když se nebudeme zaměřovat na formu, ale na obsah, dostáváme se právě k nekonečnu. Nikdo nebude počítat listí na stromech, stébla trávy, zrnka písku. A vzduch? Kolik je na naší zahradě vzduchu? Nebo světla? Stejný to máte s lidma. Lidi spočítáte. To jde. Ale z kolika buněk se skládá člověk? Kolik částeček tvoří kapku krve? Nebo život. Život je nekonečnej. Pokud ho my neohraničíme porodem a smrtí, on stále trvá. Nepřestává. Každou vteřinu se tvoří nový a nový život. Nejen tím, že se rodí nový člověk, ale tím, co probíhá ve vzduchu, pod povrchem Země a asi i ve vesmíru. Je zvláštní to takhle vidět. Člověku najednou dojde, že je součástí toho všeho. Že není on a strom, ale že on i strom jsou vlastně jedno a totéž. Není tam žádná hranice, pokud to neohraničíme my sami tím, že si řekneme, já jsem já a strom je strom.
Chápete? Naše podstata je někde úplně jinde. Naše podstata je neomezená, žádné hranice nemá. Naše tělo nás neohraničuje! Není to náš limit. Strom taky nemá hranice v podobě toho, jak ho vidíme. Má kořeny, který vidět nejsou. Pod zemí je vybudovaná neskutečná síť všech kořenů, který spolu komunikujou a předávaj si informace. To už se dneska normálně ví. My možná nemáme kořeny jako strom, ale to neznamená, že nejsme součástí toho, co nevidíme. Možná si teď budete myslet, že jsem magor, ale mě to nedá Na naší zahradě stojí stodola. Je fakt stará a velká. Koukáš na ni a nic. Ale jak tady tak sedim a píšu tohle, upoutala mě ještě víc. Napadlo mě se na ni podívat jinak. Chtěla jsem vidět ten život v ní. Tak jsem zavřela oči a nestačila se divit. Těch včel, brouků, pavouků, pavučin, ptáčků, toho všeho, co žije v každičký spáře mezi cihlama, to je neuvěřitelný! Ta stodola je v podstatě živej organismus. Navíc to dřevo! Tvl to je neskutečný, jak tady na tom frčim, co mi k tomu lítá za informace! To dřevo ze stromů! Najednou je to celý zelený a vypadá to jako listí. (Přísahám, že jsem nic nehulila ani nepila. Fakt. Dyť kojim, ani nemůžu.) Chci tím jenom říct, že je to fakt o tom, jak věci vnímáme, jak se na ně díváme a jak je cítíme. Jestli budeme věřit tomu, že naše hranice tvoří naše tělo, tak to tak bude. Pokud budeme ochotný podívat se dál, vstoupíme do jiného světa. Světa, který se nám bude zdát jiný, přesto to furt bude ten stejný svět, ve kterém se pohybujem dnes a denně. Jenom ho prostě budeme vnímat jinak. Jenom konečně zjistíme, kam patříme a čeho jsme součástí. Možná se nám díky tomu rozsvítí a začnem se k tomu světu i tak chovat. Začnem se ke světu chovat tak, jako bysme se chovali sami k sobě. Nikdo z nás si nechce ubližovat, nechce se ničit. Každej z nás se chce cítit dobře. Neklaďte si limity, nelimitujte se. Není třeba se omezovat. Naopak! Je potřeba neustále myslet na to, že jsme neomezení a že to nekonečno života je i v nás. S každým nádechem a výdechem, s každým tlukotem našeho srdce v našem těle neustále probíhají procesy, které něco tvoří. Uvědomujte si to. V každičký okamžik vašeho nekonečného bytí…
