Místa, kam nelze jen tak nahlédnout, a povolání, která mnohé lákají a jiní z nich mají respekt. Tohle a mnohem víc nabídne nový pořad Zakázané zóny televizní stanice Spektrum, který se na obrazovkách objeví 10. listopadu 2025. Moderování jeho české části se ujal herec Jan Révai a rozhodně nezůstalo pouze u slov, během natáčení otestoval svou fyzickou i psychickou odolnost, když se například zúčastnil cvičení s hasiči či elitními policisty.
„Honza Révai je takový akční hrdina, motorkář, a dobrodružství i adrenalin jsou mu blízké. Hodně jsem si přál, aby Zakázané zóny uváděl právě on. Byla to dlouhá cesta, jelikož nebylo snadné najít termíny, ale podařilo se. Vnáší do pořadu zase jinou kvalitu, protože je hodně akční, ale umí si i udělat legraci sám ze sebe,“ prozradil Viktor Vokjan, Commissioning Editor, tedy člověk zodpovědný v AMC Networks International za rozvoj lokální tvorby v České a Slovenské republice.
Jana Révaie jsme krátce vyzpovídali u příležitosti natáčení jedné z epizod pořadu Zakázané zóny, v níž se stal na chvíli hasičem a okusil, co tato profese obnáší. Kromě zajímavostí z natáčení nám prozradil i něco málo ze svých cest s Vandráky a také skutečnost, která vás možná překvapí – je zdatným kutilem. „Mám radost z toho, že si něco vymyslím, pak to sám udělám a ono to funguje.“
V novém projektu se vydáváte do běžně nepřístupných míst a zkoušíte náročné profese. Zvažoval jste dlouho zda přijmete nabídku, nebo to je tak trochu splněný klukovský sen?
Hned jsem to chtěl dělat, právě z toho důvodu, že se jedná o tak záslužné a těžké věci, a také že se dostanu na místa, kam se běžně nepodívám. Takže určitě jsem nad tím dlouho nepřemýšlel.
Byly situace, kdy jste musel během natáčení překonat vlastní strach nebo fyzické limity?
Vždy si říkám, že tady už bych se měl bát, ale nevím, jestli jsem tak lehkovážný, nebo mi to nedochází, ale nějak se nebojím. Ale je to také o důvěře, protože věřím těm chlapům, kteří mi vše ukazují, instruují mě, co budeme dělat a proč se to tak dělá, aby se nic nestalo. Tomu důvěřuju a chovám se tak, aby se nic nestalo. Takže si nevzpomínám na situaci, kdy bych se fakt bál. Vlastně vzpomínám, ale bylo to spíš o tom, že jsem měl větší respekt, a to třeba když jsme natáčeli u nosorožců. I když byli za mřížemi, ošetřovatelé mi říkali, ať dám pozor, protože má dlouhý roh, proto je lepší držet se víc u zdi.
Já mám tedy pocit, že zvířatům rozumím, že jsem takový Krokodýl Dundee, který to zvíře uspí. Sám mám koně a myslím si, že zvířata vnímám docela intenzivně a dobře. Tady jsem měl ale velký respekt. Chovatel mi popsal hodně dobře, že se třeba něco šustne 2 km daleko a nosorožec to ví, pak stačí, aby se otočil nebo se lekl a může vás rozmáznout o zeď.
U všech těch profesí je bezpečnost na prvním místě, pak se dá dělat cokoliv.
Máte nějakou zkušenost se zvířaty i ze svých cest?
Tolik jsem se na to těšil, třeba na Papui-Nové Guinei, a nic. Ani hada jsem neviděl, i když toho možná ano, ale žádné pakobylky, pavouky. Kasuára jsem viděl, ale toho tam chovali, nebyl ve volné přírodě. Kdysi v Belize při šnorchlování jsem měl pod sebou žraloky a později, když už jsem se potápěl, dokonce jsem se jich dotknul. Jsem prostě takový, a to i na dovolené. Například jsme byli s Pavlem a Hynkem jako Vandráci v Mexiku a následně jsem se tam vrátil s rodinou na dovolenou. Navštívili jsme vodní svět v Cancúnu, kde je jednou z atrakcí krmení rejnoků. Můj Matěj se k nim ale už nedostal, tak jsem ho vzal k jiné nádrži, aby si pohladil rybičku. Strčil tam ruku a hrozně zaječel, protože ho kouslo něco jako jeseter. Musel jsem shánět někoho, kdo mu ošetří ruku, a tehdy jsem se bál. Čímž se dostávám k tomu, že strach jsem začal pociťovat od chvíle, kdy mám děti.
Která z profesí, kterou jste měl možnost si v rámci natáčení Zakázaných zón vyzkoušet, Vám přišla nejnáročnější, nebo která by Vás lákala?
Je jich hned několik. Klidně bych šel dělat hasiče, protože vidím, jak jsou užiteční, nedělají jen jednu práci, ale zachraňují, vyprošťují, pomáhají, zastupují téměř zdravotníky. Ta škála jejich pomoci je velká a fakt vidím, že ať jsme byli na jakémkoliv místě, tak je to hlavně týmová práce. A ne každý člověk je týmový hráč, tam je ale vidět, jak ta parta funguje. Vážně jsem byl mile překvapený a mám radost z toho, když vidím ty lidi, jak na sebe slyší, jak mezi nimi fungují fórky, přesto však dodržují svoji hierarchii a jsou si vědomi každý své pozice. Díky tomu to může fungovat. Něco podobného jsem viděl i třeba u nadměrného nákladu, kde jsem si myslel, jací jsou ti řidiči chudáci, protože jedou hodně pomalu a dlouho. Jenže oni neustále mluví, musí jeden druhému důvěřovat, když dostane informaci, že má někde jen 10 centimetrů. Vůbec se tedy nenudí.
V rámci své profese už jsem natočil pár věcí třeba jako kriminalista, ale když jsme točili s útvarem rychlého nasazení, říkal jsem si: „Do pytle, být tak mladší.“ Musím říct, že by mě to bavilo všechno.
Je něco, co Vás během natáčení opravdu překvapilo?
Už jsem to zmiňoval, že ta parta lidí byla vždy fajn. Kdybych to měl srovnat se svou profesí, tak ve chvíli, kdy hraju představení a jsme dobrá parta, sedneme si a je legrace, je to znát i na daném představení. Takhle jsem si to připodobnil. Jinak mě každá z profesí něčím překvapí.
Během cvičení s hasiči jsem například prolézal klecemi, kde se simuluje požár, je tam spousta kouře a nevidíte na krok. Tady se mi asi vyplatilo, že se potápím a umím pracovat s dechem. Zároveň díky sportům, které jsem dělal, mám v sobě určitou vnitřní sebekázeň a schopnost soustředění se na jednu věc. Tohle všechno mi pomohlo si zvědomit, že se jedná jen o simulaci, není to skutečné a jsem v bezpečí.
Máte i nějakou veselou historku z natáčení?
Není to úplně historka, ale trochu jsem si na sebe upletl bič. Říkal jsem si, jak by bylo chlapské, kdybych v každém díle přijel na motorce, když už opravdu jezdím. Jenže ono ne vždycky je ideální počasí a já to musím vytrpět. Mohl bych si ji sice dát na vlek a přijet autem, ale zatím jsem to neudělal.
Když zmiňujete motorku, lákalo Vás někdy vyzkoušet třeba FMX?
Motorce jsme propadl, ne tedy freestylu, ale po návratu ze Střední Ameriky jsem věděl, že chci zpátky na začátek, na enduro, abych to dostal do ruky a byl si jistější na velké motorce. Začal jsem tedy jezdit na enduru, vzal si i trenéra, Jirku Hejdíka, který mě pak připravoval také na závody v Rumunsku. A propadl jsem tomu. Mezitím jsem se potkal s Liborem Podmolem a freestylisty, kteří mě lákají, abych si to šel vyzkoušet. Tady si už ale začínám říkat, že je to možná zbytečný. Už se to stejně nenaučím a k čemu, abych si dokázal, že skočím? Už na závodech jsem zjistil, že jsem se přecenil, ale dojel jsem, nezranil se a byl na sebe pyšný, protože těch pochyb od mého okolí tam byla spousta.
Existuje naopak nějaká profese, kterou byste rozhodně dělat nechtěl, ani na zkoušku?
Asi bych šel do všeho, protože je to zajímavé. Ale třeba jsem byl jednou v rámci přípravy na natáčení na asi tříhodinové operaci malého kluka, kterému otevírali hrudník a viděl jsem opravdu bít srdce. Něco mu na něm opravili a já jsem byl u toho od prvního říznutí až po zašití. Tady jsem cítil obdiv a potom si říkal, na co si my herci hrajeme, co si o sobě myslíme. Když vidíte tyhle profese, tito lidé by měli dostávat miliony.
Co byste chtěl, aby si diváci z pořadu odnesli?
Vždy se během natáčení cítím blbě, když vím, že vše jen hraju. Divák ale ví, že jsem herec, takže tím si to omlouvám. Říkám si, že by měli vědět, jak skutečně důležité ty profese jsou, jak velkou činnost zastávají v pomoci, záchraně, a jak jsou podhodnocované.
Foto: se souhlasem AMC Networks International a Kristýny Solničkové (Ženy s.r.o.)
