Psal se rok 1992, když se na knižních pultech objevil román Roberta Jamese Wallera s názvem Madisonské mosty. Kritika jej příliš neocenila a nikdo nečekal, že by se příběh krátké, avšak velmi intenzivní lásky mohl stát jednou z nejpopulárnějších romancí. Clint Eastwood v něm ale potenciál viděl a zakoupil práva na zfilmování. Posléze se spojil se scénáristou Richardem LaGravenesem, který celý příběh přesunul do minulosti a odvyprávěl trochu jinou formou. Film ocenili nejen diváci, ale byl také nominován na několik cen.
Šťastnou ruku měl Clint Eastwood, který film i režíroval, jak s výběrem scénáristy, tak také své herecké partnerky. Meryl Streep se do role Francescy dokonale vžila a dokázala výborně ztvárnit všechny polohy své postavy. Hluboký příběh osudové lásky, které však nebylo příliš přáno, se dočkal také divadelního zpracování, jež je nyní k vidění v unikátních prostorách Nové Spirály díky divadelnímu spolku Živá tvorba, a to ve dnech 31. října, 1. a 2. listopadu, nebo 5.-7. prosince 2025.
Skvělé herecké výkony Vandy Hybnerové jako Francescy Johnson, farmářky z malého města žijící rodinným životem, a Jana Révaie v roli bohémského fotografa Roberta Kincaida ve spojení s působivým videomappingem, podmanivou hudbou a jedinečným prostorem dodávají příběhu zase zcela jiný rozměr. Rozhodně se však můžete těšit na představení nabité emocemi, na jehož konci možná zamáčknete slzu podobně jako Jan Révai.
Jan Révai o Madisonských mostech
Co Vás na příběhu Madisonských mostů nejvíce oslovilo a přimělo přijmout tuto roli? Znal jste filmové zpracování?
Znal jsem ten film a docela jsem se toho zalekl. Říkal jsem si, že Clint Eastwood byl v době natáčení starší než já, zároveň mi tam trochu vadil a celé mi to přišlo takové pomalé. Na druhou stranu jsem byl ale fascinovaný Maryl, která hrála úžasně. Tehdy, i ještě jako neherce, mě to natolik vtáhlo, že ačkoliv jsem se díval na něco, o čemž jsem vůbec netušil, co je, zůstal jsem až do konce a možná jsem ukápl i slzu. Takže téma jsem znal, věděl jsem, že jde o romanci a budeme na jevišti jen dva. Hraní ve dvou je větší a těžší úloha, ale krásná, mám to rád. A ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že bych měl hrát s Vandou Hybnerovou, říkal jsem si: „Ty jo, ta je dobrá Maryl.“ A opravdu je.
Nová Spirála je velmi specifický prostor. V čem je jiné zde hrát?
Mám rád otevřené scény, kde si člověk neodpočine a pořád je tam ten focus, ale tady jsem přišel na to, a možná je to i věkem, že jsem po představení fakt unavený. Vysvětluji si to tím, že ve Spirále jsme stále tím středobodem, soustředění na nás ze všech stran je konstantní a nemá kam uletět. Asi i proto jsem vždy unavený jinak než z ostatních představení.
Podle mě mohou během představení největší problémy nastat s technikou. My když něco přeskočíme, zapomeneme, tak to uhrajeme a divák o tom ani neví, ale jakmile se zasekne technika, tak se musí zastavit představení, tady to jinak nejde. Naštěstí se nám tohle stalo zatím jen jednou. Další technika a potencionální zdroj problémů jsou porty, které v divadle nemíváme. A jelikož jsem to nikdy neviděl a asi ani neuvidím, nevím, jestli na ně mluvené slovo v tomto prostoru zní dobře. Lidé ale chodí a představení se jim líbí, tak asi ano.
Diváci často, když znají nějaký filmový či knižní příběh, přicházejí s určitým očekáváním? V čem je vaše inscenace jiná, originální?
Především prostorem, ve kterém hrajeme, ale také režijním zpracováním, které se režisérce Viktorce Čermákové povedlo. Holt se musíte přijít podívat, abyste si udělali sami obrázek o tom, jak to dopadlo.
Nově jsou naplánována i dvě setkání s diváky po představení. Jak se těšíte na jejich zpětnou vazbu?
Ano, jedno už máme za sebou a musím říct, že je to milé posezení, kde my s Vandou odpovídáme na dotazy diváků, kteří se ptají na vše, od zkoušení až po intimní scény.
Jaké momenty na jevišti jsou pro Vás nejtěžší a které si naopak nejvíce užíváte?
Musím říct, že je to představení, na které se vždy těším a užívám si ho se vším všudy. Asi nedokážu úplně popsat, co je pro mě nejtěžší, ale vždy mi dá v jedné scéně zabrat Vanda, když přede mnou jako utíká a já se ji snažím chytit a ona se vzpírá a zase utíká, tak to musím pořádně zabrat, protože ona se jen tak nenechá. A to je dobře!
Co byste rádi, nebo i Vy osobně, aby si diváci z představení odnesli?
Asi je vždy nejhezčí, když za námi po představení diváci chodí dojatí a uslzení s díky za krásné prožitky, které jim zprostředkujeme. Předpokládám, že si většinou odnášejí nálož emocí, příběh, který dobře znají a ověření, že láska kvete v každém věku. I když se nemusí vždycky naplnit.
Foto: se souhlasem Kristýny Solničkové (Ženy s.r.o.) a divadelního spolku Živá tvorba (autor: Peter Varga)
