Literatura provází Alenu Štraubovou po celý život – nejprve jako čtenářku, posléze se promítla do jejího povolání a nakonec se pustila i do vlastní tvorby. Možná její knihy již znáte, ovšem pokud ne, máte možnost se s nimi a také přímo s autorkou seznámit v sobotu 29. listopadu na HumbookFestu.
Od dětství jste vášnivou čtenářkou, ale co Vás přivedlo ke psaní? Jaká byla cesta k první knize?
K samotnému psaní mě přivedlo objevení fanfikcí. Ačkoliv čtu knížky odmala, nikdy mě nenapadlo, že bych mohla napsat vlastní. Až když jsem narazila na fanfikce, najednou jsem v hlavě měla tisíc nápadů na své vlastní. Nikdy mě ale nenapadlo, že by mé fanfikce měly dostatečnou kvalitu na to, abych mohla pomýšlet i na oficiálně vydanou knihu (ačkoliv obecně je mnoho fanfikcí velmi kvalitních). Až když jsem během covidu objevila Humbook a začala číst knihy na jejich doporučení, zjistila jsem, jak moc se mým fanfikcím podobají. A tam přišla ambice na napsání první knihy pro nakladatelství.
Jak obvykle vzniká nová kniha? Co Vás inspiruje, kde se Vám nejlépe píše, máte od počátku příběh zcela promyšlený?
Nikdy nemám příběh úplně promyšlený, hodně toho přijde spontánně. Obvykle mám v hlavě prostředí, scénu nebo námět a od toho se celý příběh rozvine. Například moje nejnovější kniha, V rytmu srdce, je inspirovaná taneční skupinou, ve které jsem několik let působila. A z tohoto námětu jsem potom rozvinula celý příběh.
A kde se mi nejlépe píše? V mojí oblíbené kavárně nebo doma, ideálně pozdě večer – právě tehdy přicházejí ty nejlepší nápady.
Píše se Vám lépe o věcech z běžného života, nebo raději utíkáte do říše fantazie?
Lépe se mi píše o věcech z běžného života (žánr contemporary), ve středobodu mého příběhu stojí jednotlivec, který se potýká s různými problémy, traumaty, poznává sám sebe, a romantický vztah, který postupně buduje. Upřímně obdivuju každého, kdo píše žánr fantasy – celá ta tvorba nového světa, popisy soubojů, putování a podobně, to všechno mi připadá neuvěřitelně náročné. Když jsem se jednou pokusila vymyslet fantasy a vyprávěla jsem o tom kamarádovi, odpověděl: „Jo, moc pěkná romantika, a kde je to fantasy?“
Co je na psaní nejtěžší?
Pro mě je nejtěžší se k němu dokopat ve chvíli, kdy mám deadline. A také nevykrádat sebe samu – často se mi děje, že ve více knihách opakuju stejné myšlenky, ale nemůžu si pomoct – chci je předat každému čtenáři skrz každou knihu.
Když čtete či slyšíte reakce čtenářů (možná i na akcích jako HumbookFest, který se uskuteční 29. listopadu v O2 universum), je něco co Vás překvapilo, zaujalo či potěšilo? Jak obecně přistupujete ke zpětné vazbě?
Samozřejmě mám radost pokaždé, když někdo přijde a řekne mi, že se mu knížka líbila. Ale to, co mě naplňuje nejvíc, je, když se mi někdo svěří, že právě moje kniha mu pomohla pochopit sebe samého, přijmout se a už se neskrývat. Že se cítí viděn a slyšen. A to je pro mě to úplně nejkrásnější.
Jak by vypadala kniha, kterou byste napsala sama pro sebe? Nebo i knihy, které píšete, jsou těmi, do kterých se ráda sama začtete?
Je to přesně tak – svou první knihu Léto mezi řádky jsem napsala pro sebe, respektive pro své mladší já. To totiž ve svých -nácti žádnou queer knihu pro dospívající nenašlo a mělo pocit, že když o tom nikdo nepíše, nemá to na českém knižním trhu místo.
Kromě psaní učíte český jazyk na střední škole. Jak jsou na tom mladí s četbou a češtinou? V obecné rovině se totiž zdá, že nepříliš dobře.
Velkým fenoménem je čtení a komunikace v angličtině. Mladí ji vidí všude kolem sebe – na Netflixu, TikToku, Instagramu… a tím, že konzumují tolik obsahu v angličtině, stává se postupně jejich druhým mateřským jazykem. Snažím se s nimi ale na hodinách často číst, rozebírat texty, psát s nimi slohové práce a následně s každým individuálně konzultovat jejich vyjadřovací schopnosti a myšlenky. Vidím, že mají mnoho co říci, a já jim jen pomáhám vyjádřit to v českém jazyce. S tím souvisí zmiňovaná četba v českém jazyce nutná k rozšíření slovní zásoby, takže se je snažím pro knížky nadchnout. A co si budeme – když zjistí, že jejich učitelka napsala knihu, mnoho z nich překoná i nechuť ke čtení v češtině, protože si ji chtějí přečíst. Už víckrát se mi stalo, že právě tím jsem své studenty přivedla ke čtení.
Co podle Vás může přivést děti a dospívající zpět k literatuře?
Jak už jsem zmiňovala výše, stačí k tomu podle mě jediná vhodně vybraná knížka. Myslím, že by se neměl odsuzovat žádný žánr a že by si dospívající měli vybírat témata, která je zajímají. V momentální době atraktivitě čtení přidávají i sociální sítě (bookstagram na Instagramu, booktok na TikToku), takže často někdo začne číst i díky těmto platformám.
Co Vás jako autorku nejvíce formovalo?
Píšu od té doby, co umím psát, takže si nemyslím, že by to bylo jedno určité období. Ale ve vydání první knihy mi pomohlo období covidu – byla jsem v té době hodně doma, měla čas tvořit, číst a zjišťovat, že vydat knihu by možná nemuselo být úplné sci-fi. Z autorů mě hodně inspirovali: Becky Albertalli (Já, Simon), Benjamin Alíre Sáenz (Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru), Case McQuiston (Červená, bílá a královsky modrá), Stephen Chbosky (Ten, kdo stojí v koutě), André Aciman (Dej mi své jméno) nebo Alice Oseman (Srdcerváči).
Zažila jste někdy tvůrčí blok? Jak jej překonat?
Už mnohokrát! Nejvíc pomáhá dát si od všeho odstup – pokud je to možné, klidně i několik měsíců nepsat a nebýt tlačen žádným termínem. To bylo právě to, co mě samotnou do psací krize dostalo. Kladla jsem na sebe příliš velké nároky, snažila se všechno uspěchat a vrátilo se mi to jako bumerang. Takže momentálně si dávám pauzu, píšu jen tehdy, když mám opravdu chuť, a nikam se netlačím. A funguje to úplně nejlépe.
Chystáte nějakou novinku (pokud tedy můžete prozradit)?
Měla jsem spousty plánů, ale rozhodla jsem se zvolnit a znovu v sobě objevit tu euforickou chuť ke psaní, kterou jsem měla na úplném začátku. Takže teď svému tvůrčímu já nechám úplnou volnost, a až přijde něco, s čím se budu chtít zase podělit, dozví se to moji čtenáři na mých sociálních sítích jako první. 😊
Foto: se souhlasem Aleny Štraubové
