“Psalo se 17. listopadu 2015, prožívala jsem rozchod po více, jak 10 letech, bylo to velmi únavné, vyčerpávající a vždy, když mi přišla další zpráva od právního zástupce, sevřel se mi žaludek a s obavami jsem čekala, co zase přijde za podraz. V ten den se ozval na seznamce mi kluk, který vypadal jako normální, žádný “ichtyl, mamiňák, vyžírka”, nebo ještě něco horšího,” píše Martina.
Domluvili jsme se na našem prvním rande a já se nemohla dočkat, až se vrátím z pracovní cesty a vyrazím směr Praha. Cesta pro mě byla tak trochu jako bobřík odvahy, jestli totiž existovalo a po popravdě to tak mám ještě i dnes nějaké město, kde jsem si opravdu nedokázala představit žít ani v tom nejhorším snu, byla a je to Praha!!!
Vyjela jsem samozřejmě podle té ukecané růžové paní, která přesně ví kdy a kde odbočit, jen tam nesmí být nenadále nějaká uzavírka. Dala jsem si půl hodinku jako rezervu, kdybych někde špatně odbočila, protože se dobře znám… nakonec se ukázalo, že to byla správná volba a půl hodinka mi jen tak, tak stačila. Kamarádky mě na první rande vybavily 7 pepřáky a píšťalkou, kdyby to byl nějaký “unterwassermann”. Dodnes se tomu musím smát, jela jsem vybavena, jako na dívčí válku, připravena na to nejhorší a on se z toho vyklubal můj muž, můj milovaný manžel, ale k tomu se ještě dostaneme…
Ledová sprcha…
Po pár měsících randění a po sestěhování a společném rozhodnutí, že se vezmeme, přišla další pro mě naprosto úžasná zpráva, pár dní před Vánocemi mi vyšel pozitivně těhotenský test… byla jsem tak moc šťastná, vůbec jsem nemohla uvěřit, kolik štěstí mě potkalo, plánovali jsme svatbu, řešili jsem koupi domu, to bylo na spadnutí a teď i miminko na cestě. No splněný sen! Vše jsem, ke svému údivu dokázala utajit a svému drahému jsem zabalila těhotenský test pod stromeček. Euforie byla veliká, byli jsme oba šťastný ani na chvilku nás nenapadlo, že by se mohlo něco pokazit.
Ledová sprcha přišla hned v lednu na kontrole u mé lékařky. Nechci vás strašit, ale prozatím není vidět srdíčko, necháme tomu ještě týden, potom se domluvíme, co dál. Ani po týdnu se na UTZ nic neukázalo a hlavně už bylo jasně vidět, že se těhotenství nevyvíjí tak, jak má. Zhroutil se mi svět, vše najednou ztratilo smysl, byla jsem zoufalá a nešťastná, bezmocná naštvaná na celý svět, proč já, proč my, za co atd…. Poprvé jsem slyšela výraz zamlklé těhotenství, do té doby jsem vůbec netušila, že se něco může stát. Nechápala jsem co se děje. Druhý den jsem nastupovala na kliniku na čištění – revizi dělohy, vcelku nás tlačil čas, protože za pár dní jsme měli odlétat na Mauricius na naši vysněnou svatbu. Vše jsem rozebrala s lékařkou, během týdne se můžete vrátit do normálního života, vzhledem k Vašemu věku, bych vám doporučila konzultaci na reprodukční klinice a uvidíte co bude dál. Odpoledne po zákroku mě můj partner odvezl domů a protože nikdo neočekával žádné komplikace, měla jsem za týden přijít na kontrolu. Ale 3. den po revizi jsem dostala křeče a horečku, když už jsem se ani nepostavila, vyrazili jsme zpět k doktorovi. Bohužel se “nějak” stalo, že nejste úplně vyčištěna, máte děti? Řekl mi lékař, byla jsem v šoku, nemám a rádi bychom měli. Odpověděla jsem. Po konzultaci jsem šla ráno opět na sál s tím, že mi pro jistotu nasadili i silná antibiotika. Pokud něco, hned přijeďte. Vytřeštila jsem oči s tím, že příští týden v úterý odlétáme a ve čtvrtek se máme brát. Aha odvětil lékař, i na něm bylo znát udivení.
Blýskání na lepší časy
No, tak v pondělí přijďte raději na kontrolu a uvidíme. To už jsem se skoro skácela v ordinaci. Proklínala jsem celou tu “špičkovou a vyhlášenou “ kliniku, za kterou se vydávají. Na štěstí kontrola dopadla v pořádku a my opravdu odletěli. Byl začátek února, tady zima, nevlídno a před odletem nás ještě můj už skoro manžel stihl odstěhovat do nově koupeného domečku, spali jsme jen na matraci, protože nábytek byl teprve ve výrobě. Prostě zase se začalo blýskat na lepší časy.
Bylo to tu, stáli jsme na letišti, v ruce ramínko ze svatebního salónu, oba jsme byli natěšeni, plný euforie a šťastní, že bude par dní klidu, jen my dva spolu! Let byl dlouhý, ale ani jeden z nás nemohl usnout. Po přestupu a 12 ti hodinách letu jsme tu… Mauricius – sice malinko pršelo, ale nevadí. Na letišti byl první zádrhel, měli jsme poničený kufr, bohužel na místě to nebylo s kým řešit, tak jsme spoléhali na zpáteční cestu, což byla chyba, jak jsme později zjistili.
Hotel byl úžasný, personál naprosto profesionální, příjemný, milý vše naprosto zalité sluncem. Pokoj jsme dostali asi hodinku po příjezdu a když jsme viděli, jak zoufale pár z GB hledá svá zavazadla, byli jsme rádi “jen” za zlomené kolečko… ani nevím, jak s nimi to dopadlo. Mezitím se dostavila naše koordinátorka svatebních připrav. Domluvili jsme vše potřebné, květiny, zkouška vlasů a líčení, žehlení šatů a košile snoubence, registraci na úřadě atd. Vše jsme zvládli během hodinky, kdy jsme čekali na pokoj. Dostali jsme spojení, kdyby se něco dělo a už jsme mířili na pokoj. Byla to nádhera, exotické květiny, přípitek, výhled, proste vše super! Zářili jsme štěstím.
Honem do plavek, protože ty rifle a triko už jsme na sobě měli opravdu úplně přilepené, bylo “pouhých +35” a obrovská vlhkost. Takže sprcha, plavky, šaty a šli jsme na procházku. Krása střídala nádheru, na pláži jsme zrovna viděli jednu svatbu tedy spíše focení, oba jsme se zvědavostí pozorovali ten šťastný pár. Bylo vidět, že na svatbu jsou tu opravdu profíci. Obešli jsme celý rezort, pokochali jsme se flórou a faunou a vydali jsme se na malé občerstvení. Bohužel jsem nemohla plavat, takže oceán a několik bazénů pro mě bylo pase, díky zpackané práci jednoho pana doktora, ale protože už jsem dobrala ATB, ochutnali jsme místní koktejly. Prostě jsem si to tu hodlala užít. Jenže to jsem nevěděla, co mě čeká ráno…
Svatba v ohrožení?
Po probuzení přišel obrovský šok, měla jsem alergickou reakci v obličeji asi na sluníčko, nikdy předním jsem nic podobného neměla. Okamžitě jsme volali naši delegátku, ta se spojila s hotelem a do 15 minut už nám klepal na dveře lékař z rezortu. Dostala jsem léky, bylinné obklady a žádné slunce, tj konec, takhle se přeci nemůžu vdávat. Úplně jsem propadla panice. Na štěstí se ozvala koordinátorka svatby a vyměnila nám termín na čtvrtek, s jiným párem. Aspoň jeden den, snad to bude dobré pomyslela jsem si. Snídani nám donesli na pokoj a kombinace léků a obkladů opravdu zabrala, už jsem už nevypadala jako monstrum z hororového filmu. Koupila jsem si klobouk, abych mohla aspoň na chvilku ven. Vše vypadalo, že se přeci jen řekneme své ANO.
Stihli jsme vidět 3 přírodní parky, zoo, místní taxikář nás vzal do zátoky, kde byli vidět delfíni, vše se vracelo do normálních kolejí. Byla středa večer a přišla tak trochu bouřka, nijak jsme tomu nevěnovali pozornost, přeci z těch veder, muže něco přijít. Bylo to i příjemné, trochu se vyčistil vzduch a nebylo tolik vlhko.
Ráno v 8 hodin telefon z recepce, lekla jsem se, že jsme zaspali, že už mám být na česání… srdce mi tlouklo, ale zvedla jsem to, omluvím se a snad to doženeme. Jenže, v telefonu zaznělo, omlouvám se paní, v noci byl orkán a mírný sesuv půdy, ale dnes se k nám nedostane váš oddávající, svatbu musíme odložit. Odložit????? Vždyť v sobotu odlétáme! Můžete se za námi stavit na recepci, abychom vše domluvili. Ano, jistě, zmohla jsem se na odpověď s očima plných slz a opět panickým výrazem. Co se prosím Tě stalo? Ptal se mě můj ženich, svatba se odkládá, prosím ????
Na recepci jsme dorazili v rekordně rychlém čase, k mému překvapení, tam čekaly i obě dámy a začala komunikace ve francouzštině, kterou neumíme, takže jsme tam oba stali a čekali na ortel. Pak se na nás všichni podívali s úsměvem jim vlastním a bylo nám vysvětleno, jaké máme štěstí, protože budeme první, kdo tu bude mít svatbu v sobotu. Nechtěla jsem věřit tomu, co nám říkají. Pardon, zastavila jsem je všechny, my v sobotu odlétáme, kde je naše svatební večeře a snídaně a celý ten jedinečný servis, co jsme si chtěli užít ??? Po zhruba hodinové diskuzi jsme souhlasili, že nám vše připraví v pátek, v sobotu dopoledne se vezmeme a než pojedeme večer domů, budeme spokojení manželé. Už jsme pomalu začínali věřit, že nám to někdo opravdu hodně nepřeje. Nakonec vše dopadlo, v pátek jsme měli opravdu nádherný svatební den a v sobotu 13.2. jsme si řekli ANO. Večer jsme odletěli domů a neděli skoro celou prospali.
Uzlíček štěstí
Přijímali jsme spoustu gratulací, protože jsme až v sobotu dali spoustě známým vědět, že jsme se vzali. V pondělí jsme vraceli šaty a zařizovali další nezbytnosti. Když zazvonil telefon, hned jsem to vzala, ale tam byl další šok… volala mi sestra z gynekologického centra, jestli se mužů dnes odpoledne dostavit. Byla jsem nervózní a ani mě nenapadalo proč mě chtějí zase vidět.
Domluvili jsme se na 14 hodinu, abych stihla ještě nakoupit, než přijede můj manžel domů. Musím přeci připravit ještě něco dobrého k večeři. Čas se v čekárně vlekl, jako by minuta trvala snad hodinu. Pojďte dál ozvalo se. Posaďte se, mám pro Vás bohužel nedobré zprávy. V histologii máte nález a bohužel budeme muset udělat nový odběr, abychom si potvrdili výsledek a následně bychom se domluvili na dalších krocích. Co to znamená nález? Uvidíme, každopádně kdy můžete nastoupit, na vašem místě bych nic neodkládal. Měla jsem mžitky před očima a znělo mi v uších, vůbec jsem nechápala, co se to zase děje. Můžete zítra? Ano, měla jsem ještě poslední den dovolené, tak o nic nešlo.
V práci jsem si na další dny domluvila homeoffice a ráno nastoupila k zákroku. Při propouštění mi řekli, že jakmile se dozví výsledky, nejpozději však do týdne, ozvou se. Týden byl naprosto nekonečný, konečně mi zvonil telefon. Výsledky jsou v pořádku, můžete si domluvit termín na klinice pro umělé oplodnění. Jásala jsem štěstím a hned jsem to volala manželovi.
Zhruba po měsíci jsme měli termín na reprodukční klinice, vše šlo jako po másle a 20.5. v den narozenin mojí maminky jsem měla pozitivní těhotenský test. Za dalších 14 dní jsem šla na kontrolu a vše se vyvíjelo v pořádku, přešla jsem tedy zpátky ke svému lékaři a jupiiiii byla jsem skutečně těhotná. V lednu na termín se nám narodil uzlíček štěstí, náš Kubíček. Jakub je naprosto úžasné dítě, má od všeho kousek a dělá nám obrovskou radost.
Chceme být čtyři…
Když mu byli 2 roky rozhodli jsme se, že bychom mu radi pořídili sourozence, přestala jsem kojit a světě div se do měsíce jsem byla těhotná. No teeeda, super, jupiiiii. Rozhodla jsem se změnit lékaře, kvůli dojíždění a taky vzhledem k minulosti, nechtěla jsem si nic připomínat. Na kontrolu jsem se domluvila v šestém tt, vše bylo v pořádku, paní doktorka našla srdíčko, byla jsem nadšená. Kde jste rodila? Tady na Praze 8. Dobře, kdybyste měla zájem, můžu vám zajistit nadstandardní přístup v této nemocnici. Aha, co to znamená? Připlatíme si 25tisic a zajistíme vám nadstandardní pokoj, asistenci vrchní sestry a naprosto vše k vaší spokojenosti.
Popřemýšlejte a příště se můžeme domluvit. Odcházela jsem se zvláštním a rozhodně ne moc dobrým pocitem. Doma jsem vše řekla manželovi a ten na mě koukal, jestli se ta paní doktorka náhodou nezbláznila. Nenápadně jsem to nadhodila před sousedkou, která k ní taky chodí a byla těhotná. Jo, jo, taky to na mě zkoušela a to si ještě musíš doplatit ten nadstandardní pokoj, je to nesmysl, jen prachy pro ní do kapsy!
Při další kontrole se mě ještě dřív než udělala utz zeptala, jestli jsem přemýšlela o její nabídce. Zamluvili jsem to a bohužel na utz už nebylo srdíčko, verdikt zněl opět zamlklé těhotenství. Protože jsem byla na lačno a manžel hlídal Kubíčka hned jsem vyrazila do nemocnice na revizi, tentokrat vše dopadlo “dobře” jen já jsem měla strach, že sourozenec nebude. Musela jsem se doléčit a znovu jsme doufali, že vše vyjde a budeme 4. Jenže když moc chcete, nejde nic. Nedařilo se a já byla čím dál zoufalejší, podstoupili jsme i 3x pokus IVF, ale tentokrát prostě všechny pokusy selhaly. Bylo to šílené. Přišla zima, Vánoce a já
byla úplně bez nálady cokoli připravovat, zdobit a těšit se… Manžel měl volněji, přeci jen ve stavebnictví se toho v mrazech moc dělat nedá. Doma bylo veselo, kluci dělali různé vylomeniny, těšili jsme se na sníh, který ne a ne spadnout. Plánovali jsme výlety a mě se přeci jen zmocnila Vánoční nálada. Sice jsme kvůli nachlazení Kubíčka nešli na Staromák, ale i tak to bylo moc prima. V lednu jsme byli s Kubíkem hodně doma, byl hodně nastydlý a pokašlával, vařila jsem sirupy a čajíky a vůbec jsem si neuvědomila, že se mi zpozdil cyklus.
Naděje do budoucna
Když jsem byla v lékárně pro další čajik na kašílek koupila jsem si i těhotenský test a sláva dvě čárky. Opravdu! Hrkly mi slzy a hned jsem hledala v kalendáři jak dlouho a kdy … objednala jsem se k lékaře na kontrolu. Šla jsem v 7tt, bohužel zase nebylo vidět srdíčko. Nic, počkáme a uvidíme snažila se mě uklidnit. Jenže na konci 13tt jsem začala krvácet a nyní se z toho všeho zase vzpamatováváme. Čeká nás spousta vyšetření a i přes to doufám, že se ještě dočkáme.
Píšu tyhle řádky proto, abych pomohla sama sobě a taky proto, aby i ostatní, kteří prožívají tuto bolest věděli, že v tom nejsou sami a bohužel se to děje čím dál častěji. Tak třeba příště budu mít hezčí vyprávění. Držím pěsti všem, kteří jsou na stejné lodi, ať je Vás brzo víc a prožíváte ten nádherný pocit štěstí.
Foto: Shutterstock
