Po několika „zahřívacích“ dnech, kdy si děti především zvykaly, že jsou po prázdninách zase ve školních lavicích, se učení rozjelo na plné obrátky a nejspíš už se v žákovské knížce či notýsku skvějí první známky. Že nejsou zrovna potěšující? Na křik a výčitky raději zapomeňte.
Proč se nevyplatí křičet na potomka kvůli známkám?
Vy si zakřičíte, ale příčinu neodstraníte
Příčin špatných známek může být spousta. Ale v rámci vzteku a křiku se k té, která trápí vašeho školáka, nejspíš nikdy nedostanete. Vy si vybijete zlost, dítě se uzavře do sebe, aniž by s vámi více diskutovalo, a nějaké zázraky v prospěchu se nejspíš čekat nedají…
Trestáte, nepomáháte
Křičící a obviňující rodič není pravděpodobně člověkem, ke kterému by si dítě rádo přišlo pro pomoc. Může se mu totiž zdát, že špatný prospěch vyvolá jen nával vzteku, takže kdyby ho přiznalo, bude vše ještě horší. Čímž se ale dostáváte do začarovaného kruhu. Potomek si neřekne o pomoc, protože vy křičíte, dostane špatnou známku a vy křičíte…
Křik je prostě křik
Mimochodem, dost často se také stává, že dítě si prostě zvykne, že špatné známky znamenají doma kolotoč. Tak prostě počká, až se uklidníte a jde se dál. Jakékoli rozčilování tak vlastně ztrácí na účinnosti (pokud by nějakou kdy mělo). Je to vlastně jen takový rituál, nic se kvůli němu nezmění.
Zbytečné ponížení
Představte si, jak je vám, když na vás někdo zvedne hlas. Ublíženě, poníženě… A tak se často cítí i děti. Navíc se podvědomě „napasují“ do role oběti, která se automaticky vzdává odpovědnosti za vše ostatní. Včetně špatných známek.
Křikem k horším známkám?
Dítě by k učení a snaze o lepší známky mělo mít i jinou motivaci než „aby máma s tátou nekřičeli“. Jenomže samotnému se těžko hledá. Nepomohou ani zákazy, učit se z donucení, navíc v dusné domácí atmosféře nasávání vědomostí nenahrává… Spíš se dítě ještě víc zatvrdí a školu i s učením začne nenávidět o to víc.
Foto: Shuterstock
Néééé, nikdy bych to neudělala.