Prázdniny bývají zpravidla časem radosti, pěkných zážitků a bezstarostných dnů, avšak pro některé děti se mohou stát i nepříjemnou vzpomínkou. Děti jsou citlivé a z tábora, od příbuzných či dalších míst si někdy odvezou i nějaký ošklivý zážitek. Domů se pak vrací naštvané, zklamané či zamlklé a vy mnohdy ani netušíte důvod. Pojďme se s psycholožkou podívat, jak docílit toho, aby se vám dítě svěřilo a dokázali jste mu pomoci zážitek zpracovat.
Nejspíše každý rodič pozná, když s jeho dítětem něco není v pořádku. Pokud se nejedná o nějakou nemoc, kdy není hej nikomu, jisté nás zarazí, proč se naše dítě po návratu domů chová divně, zvláštně… Jak v téhle situaci reagovat, pokud dítě samo nezačne vyprávět? Zkusme se ho hned nevyptávat, ale raději ho obejměme a sdělme, jak jsme se na něj těšili.
Můžeme se zajímat o to, co se na táboře či u babičky dělo, ale neptat se ve stylu ‚jak ses měl‘, ale spíš ‚Co zajímavého jsi viděl? Co tě zaujalo? Co jsi zažil, co tě bavilo?‘ Případně se ptát konkrétně na to, co víme, že mohlo dítě na táboře zajímat, bavit.
„Některé děti rády mluví o jídle a co jim chutnalo a co ne, pro jiné to není důležité a nepamatují si to. Jiné zase mluví hlavně o svých prožitcích, projevují nadšení nebo zklamání, potřebují sdílet emoce. Měli bychom se pokusit se na ně naladit a jejich emoce zrcadlit,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková, která vypracovala teorii osobnosti nazvanou Teorie typů, a doplňuje: „Další děti ze své podstaty všechno kritizují, což vypadá, že hrozně trpěly. Ale ony jen o tom pozitivním nemluví, protože to berou jako samozřejmost. Jiné ale opravdu uvnitř trpí a nesvěří se nám, protože nás nechtějí trápit. Pokud znáte typ osobnosti svého dítěte, velmi vám napoví, co je pro typ vašeho dítěte „normální“ a co už je reakce, která by vás měla zneklidňovat.“
Co dělat, aby se nám dítě svěřilo?
Pokud je dítě ochotné si povídat, věnujte mu plnou pozornost. To znamená, abyste odložili telefon a nedělali nic jiného. Použijte aktivní naslouchání:
- Opakujte, co bylo řečeno, aniž byste to hodnotili: ‚Aha, říkáš, že….‘
- Naslouchejte pocitům a důvodům, které se skrývají za slovy, a reflektujte je: ‚Slyším v tom, co říkáš, že… Připadá mi, že se cítíš…‘ Buďte trpěliví, mluvte co nejméně.
- Pomáhejte dítěti formulovat, co asi cítí nebo potřebuje, aniž byste mu ale vaše interpretace vnucovali.
- Případné domněnky vyslovte s tím, že je to jen váš úhel pohledu.
TIP: Někdy se dětem lépe povídá při nějaké aktivitě – společné práci, procházce apod. Navíc ke sdílení můžete dítě inspirovat vlastním příkladem.
„Můžete povídat, co jste v době, kdy bylo dítě pryč, dělali vy. Co pro vás bylo náročné a s čím jste se vyrovnali – nemluvte ale o tom, že vám bylo po dítěti smutno ani nevyvolejte v dítěti dojem, že by si víc užilo, kdyby bylo s vámi. Případně si sami vzpomeňte, jaké zážitky jste měli z tábora vy sami a podělte se o ně. Co se vám líbilo, s čím jste nebyli spokojení, co vám třeba i ublížilo apod.,“ pokračuje psycholožka.
Co může dítěti bránit v tom, aby se nám svěřilo?
Především tyto 2 situace:
Když nebereme vážně nebo odmítáme to, co prožívá
‚Prosím tě, ty naděláš! Vždyť o nic nejde! Nebylo to tak strašné, abys kvůli tomu tolik vyváděl!‘
Pokud negujeme, zlehčujeme nebo ignorujeme pocity dítěte, dítě si z toho odnáší, že o nic nejde, takže musí být něco špatně s ním, když tak silně reaguje.
„Dítě si pak dlouhodobě odnáší, že je na silné prožitky samo, že mu nepomůžeme. A to narušuje nejen náš vztah, ale i jeho sebehodnotu. Může se pak stát jak obětí šikany – ‚můžu si za to sám, za nic nestojím, nikdo mi nepomůže‘, tak i agresorem, který si svou sílu a hodnotu dokazuje tím, že ubližuje druhým,“ varuje autorka knihy Milovat nestačí.
Když se na situaci nedíváme z pohledu dítěte, tj. optikou jeho typu osobnosti
Takové dítě má opakovanou zkušenost, že nikdy nepochopíme, co se mu stalo, protože pořád situaci posuzujeme z našeho úhlu pohledu, tj. člověka dospělého, který má mnoho zkušeností, a zároveň člověka jiného typu osobnosti.
„Nejspíš si to nedokážeme uvědomit, ale dítě je pak bohužel přesvědčeno, že nikdy nebudeme stát na jeho straně, nezastaneme se ho. Místo toho ho budeme obviňovat z něčeho, za co ono nemůže, protože se chovalo v souladu se svým vrozeným nastavením. Cítí pak křivdu, nespravedlnost a pocit bezmoci. Což jsou velké stresory, kvůli kterým nejen, že se nám nesvěří, ale dlouhodobě škodí jeho duševnímu zdraví,“ upozorňuje psycholožka.
Pokud se mi dítě svěří, mohu mu pomoci zpracovat negativní zážitek?
Coby rodiče se nesnažte suplovat terapii, u závaznějších událostí se obraťte na odborníka. Nicméně když se bavíme o každodenních situacích, můžeme dítěti pomáhat prožité situace zpracovávat. Aby se je uložily se „správným“ významem – jako důležitou prožitou zkušenost, která dítě do budoucna posílí, a nikoliv jako selhání, které ho oslabí.
„Můžeme opět s dítětem sdílet svou osobní zkušenost: ‚Bylo mi nepříjemné… bála jsem se to někomu říct… nakonec jsem se svěřila a ulevilo se mi..‘ Pomáhá také, když se zpracováváním radostných i nepříjemných situací máme my i dítě už určitou zkušenost. K tomu může být hodné příležitostí právě o prázdninách, kdy máme víc času i společných zážitků mimo běžnou rutinu,“ dodává Šárka Miková, autorka Teorie typů.
TIP NA ZÁVĚR: Povzbuzujte děti, aby své zážitky a zkušenosti zpracovávaly. Jak na to?
Řekni mi 2 věci, co se ti dneska staly, a jednu, která se nestala. Já budu hádat, co se nestalo.
Povídejte si s dětmi o prožitém dni večer u jídla: ‚Co hezkého /nepříjemného se mi dneska stalo? Kdy jsem se musel snažit, abych něco zvládl? Komu jsem pomohl? Co hezkého jsem udělal pro druhé?‘
Starším dětem doporučujte psát si deník, ideálně když si ho vy sami píšete. V dospívání jim může sloužit vyloženě jako terapeutický nástroj.
Zdroj: Šárka Miková, psycholožka; kniha Milovat nestačí
Foto: istock.com a se souhlasem Šárky Mikové
