Deník Rity H.: Hlavně se z toho nezbláznit! Nebo už se to stalo? (3. díl)

Říkejte mi Rita. Prozatím. Kdysi jsem si přečetla, že ženský osud nesmírně poznamenají děti. Ať už se narodí nebo nenarodí. Upřímně dodnes mi ten citát Jiřího Sováka zní v hlavě. Zvlášť, když posledních několik let po dítěti toužím. A proto jsem se rozhodla, že s vámi budu sdílet tento svůj deník celé své cesty k vytouženému miminku. Možná totiž i vy zažíváte něco podobného. Možná vám to pomůže uvědomit si, i když se nám v životě dějí věci, které nejsou zrovna perfektní, tak se dějí z nějakého důvodu. A nebo možná proto, abychom si uvědomily, že některé věci zkrátka nejsou samozřejmost a o to víc bychom si měli vážit toho, co máme. Ale tím ten příběh jen začíná…

Převalím se z boku na záda a nařídím si zaměstnat hlavu. Knihu jsem odložila před čtyřmi hodinami, protože jsem se ztratila už po třetím odstavci. Pro zabavení si začínám procházet destinace, kam bych se chtěla v létě a zimě podívat na dovolenou. Začnu zimou. To je moje období. Troufnu si říct, že většina lidí si lebedí v teplých letních dnech, ale já zbožňuji tu čistotu zimního vzduchu. A nejvíc na horách. Ono, moře a jeho síla má taky něco do sebe, ale když se povede azuro na horách, kolem to jiskří a křupe a já se zadívám na tu majestátnost, co se nad námi tyčí, abych ji na lyžích projezdila, to člověka až dojme. 

Z rakouských míst jsem se pomalu přesunula do švýcarských destinací. Tam jsem se tím pádem začala cenově pohybovat na úrovni středního, ojetého vozu a usoudila, že se přesunu do tropů. 

Kdyby nebyl Covid, jeli bychom s Danielem na svatební cestu na Mauricius. Jenže všechno se zhruba dva týdny před našim odletem zavřelo, zrušilo a stornovalo a my zůstali doma. Poté jsme měli ještě celkem hodně příležitostí na cestu vyrazit, ale jak se prodlužoval čas od svatby a tím i čas, kdy jsem už měla být, podle mě i okolí, těhotná, získávala tahle představa, sbalit se a odjet, takovou divnou pachuť. Něco na způsob, tak když nemůžou mít dítě, tak zkusí tu dovolenou, třeba se zadaří tam. Já, místo hledání ideálního hotelu, začala postupem času hledat ideální reprodukční kliniku a diskuze o svatební cestě pomalu vyšuměly do ztracena. 

Cestování prstem po mapě mě po necelé hodině začalo unavovat, ale ne tím správným směrem. Naopak mě začal ještě vice deprimovat fakt, že jsem poslední rok strávila vice času v úzkostech a špatné náladě, než abych si užívala čerstvého statusu novomanželky a vychutnávala si ten pocit, na který jsem se tak dlouho těšila, plnými doušky. Já obecně na sobě nesnáším tuhle vlastnost. Vždycky se na něco upnu, hrozně to potřebuji, chci, ideálně hned teď a když se mi to nakonec vše splní a podaří, neumím si to prožít a radovat se příliš dlouho. Vždycky je pak další ale. Další meta.

Tohle ,,ale“ však rozehrálo můj dosavadní život do úplně jiných dimenzí. Ačkoliv se tomu bráním, začíná mi před očima vyjíždět dosavadní účet za neplodnost. A to nejenom ten finanční.

Desetitisíce za různé podpůrné preparáty, vitamíny, bylinky a detoxikační čaje. Termíny konzultací u psychologa, protože co když je problém v hlavě?

Užívání homeopatik na harmonický cyklus od všelijakých léčitelů, které nakonec způsobí to, že už nedorazí ani menstruace, natož ovulace. Víkendy strávené cvičením hormonální jógy ve společnosti dalších bezradných žen. Hodiny strávené na internetu při hledání a stanovení si vlastních diagnóz, aby mohly být postupně všemi odborníky vyvráceny.

Opakované píchání si hormonů a snášení dalších vajíček, jako slepice, aby vznikala embrya, která se stejně neuchytí.

Držet ve studených, zpocených rukou další těhotenský test a vést v duchu diskuze sama se sebou, jestli jej použít. Mít tělo pod svým vlastním nekompromisním drobnohledem. Každé píchnutí v podbříšku brát jako možnost těhotenství tak definitivně, stejně jako dalšího neuchycení se embrya. Hodiny ležet na zemi a neutěšitelně plakat, když ani tentokrát test nevyšel pozitivně a odhánět od sebe všechny, kteří chtějí obejmout a pomoct. Být zlá a nevděčná na manžela a rodiče. Všechnu bolest a strach na ně v návalu beznaděje vychrlit v podobě nehezkých slov a doufat, že to znovu pochopí a unesou. 

Abych je za pár hodin prosila o odpuštění a znovu plakala, tentokrát odevzdaně. Přijímat znovu jejich nabízenou náruč, protože si čím dál víc uvědomuji, že nic jiného nemám. 

Další ráno vstát, obléct se do práce a dělat tam jakoby nic. Prožít si další týden bolestivé menstruace, protože po neúspěšném uchycení embrya bolí tak nějak víc.

Upínat pozornost jinam, aby se mi posléze vrátily myšlenky tím samým směrem ještě ve větší intenzitě a bolesti. Sbírat sílu a naději podstoupit další konzultace a kontroly. Plánovat zase všechno od začátku a nezbláznit se z toho. Nebo alespoň ne úplně. 

Z touhy starat se o někoho nebo něco si koupit psa. Milovat ho tak moc, až si z něj opravdu chlupaté dítě vychováte. Ale ani zabavení myšlenek to lidské nepřinese. 

Smiřovat se pomalu s faktem, že zůstaneme bezdětní a hledat alternativy adopcí na internetu. Pár dní s tím pocitem být a trochu se uklidnit, že i takto se dá žít, aby pak člověk propadal ještě větším smutkům, o co všechno bude ochuzen, když si nebude moct odnosit a porodit vlastní dítě sám.  

Tohle všechno jsem do té hluboké, bezesné noci v kostce absolvovala. Kdybych tehdy věděla, co všechno mám ještě před sebou, to palčivé ,,ale“, by mě tentokrát srazilo na kolena tak silně, že bych jistě dlouho váhala, jestli má smysl ještě pokoušet se vstát.

Foto: Shutterstock

Zdroj: autorský text Rity H.

Autorka: Rita H.