Lenka Vornhagen, profesionální koučka s bohatou kariérou v personalistice a trojnásobná máma, si prošla složitým obdobím vyhoření a následného restartu, které se podepsalo i na jejím dvacetiletém partnerském vztahu. Lenka otevřeně sdílí svou životní cestu plnou výzev a proměn, které musela překonat jako matka, partnerka, profesionálka a nyní i jako žena čelící menopauze. Jak se z těžkých okamžiků mohou zrodit nové začátky a jak důležité je najít rovnováhu mezi prací, rodinou a osobními potřebami? To je dnešní inspirace pro všechny, kteří touží najít sílu v každodenním životě.

Leni, jsi profesionální koučka, máš za sebou úspěšnou kariéru v personalistice, tři děti a partnera. Prošla sis vyhořením a restartem, ke kterému se váže rozchod s manželem. Jak to všechno začalo?

To je dlouhý příběh (smích). Původně jsem chtěla učit děti, mám vystudovanou pedagogiku, ale nakonec mě život zavál jiným směrem. Po vysoké škole jsem odjela na dva roky do Anglie, abych se naučila jazyk a rozhlédla se po světě. Po návratu jsem nastoupila jako specialista pro vzdělávání a rozvoj zaměstnanců do americké automotive firmy. Psal se konec 90. let, učili jsme se za pochodu, osobní rozvoj byl tehdy úplně jinde, všichni dělali všechno. Mě to moc bavilo, takže jsem měla možnost proniknout i dál a personalistika mě úplně pohltila. Své několikaleté korporátní působení v managementu jsem zakončila v německé firmě, kde jsem měla na starosti celé oddělení včetně komunikace.

To zní jako velmi intenzivní období.

Ještě bez dětí jsem opravdu hodně pracovala. S první dcerou to také ještě šlo, nebyla jsem pořádně ani na mateřské. Můj pocit seberealizace byl opravdu silný. O pár let později, když se záhy po sobě narodily další dvě děti, jsem si uvědomila, že se na tuto pozici již nemohu vrátit. Ani jsem nechtěla. Neustále jsem však jela na plný plyn a hledala nové cesty k seberealizaci. Jak v mateřství, tak i mimo něj.

Jak to vnímáš při pohledu zpět?

Když se ohlédnu zpátky, vidím dvě zásadní období, kdy jsem se snažila  skloubit mateřství se seberealizací. S první dcerou to šlo ještě docela snadno. Když se mi však narodily rok a něco po sobě další dvě děti, bylo to pro mě velmi intenzivní období. Z dnešního pohledu vím, že jsem před sebou tlačila představu, která byla nereálná. Manžel měl velmi exponovanou pozici a hodně cestoval. Býval často mimo domov, přílety pozdě v noci, odlety brzo ráno, mnohdy  i o víkendech. Byla jsem na všechno sama a potřeba seberealizace byla stále silná.

O potřebě seberealizace hovoří mnoho maminek a ne vždy je to pro ně jednoduché období.

Ano. Bylo to pro mě velmi náročné období. Nejstarší dcera v první třídě a prostřední bylo něco málo přes rok, když se narodil syn. Byla jsem v neustálém zápřahu, jela na sto padesát procent. Dny i týdny mi občas splývaly, někdy jsem to už opravdu nedávala, byla jsem vyčerpaná. Potřebovala jsem se vyspat, ale i když jsem během odpoledního spánku dětí měla patnáct minut pro sebe, tak jsem šla něco dělat. Měla jsem potřebu efektivně vyplnit každou chvilku. Bohužel na úkor sebe, nedovolila jsem si odpočívat. A pak jsem začala občas zapomínat, dokonce i děti. Jedno ve školce, ještě ve vajíčku, jindy to nejstarší na benzínce. Tehdy jsem si také poprvé uvědomila, že to přestává být legrace.

V tu dobu jsem trpěla častými bolestmi hlavy, příšerně jsem se stravovala, málo spala. Navenek jsem sice působila jako máma hrdinka. Ta, co je v úplné pohodě a má všechno v malíčku, ale uvnitř jsem byla vystresovaná a bojovala sama se sebou. Měla jsem často takový ten svíravý vnitřní pocit napětí: „Jak dlouho to ještě v takovém zápřahu vydržím?“ Čekala jsem na kouzelné AŽ.

To muselo být opravdu náročné období. Musela jsi mít obrovské výčitky svědomí a stres s tím spojený.

Ano. Tušila jsem, že to není dobré, i mé tělo mi to jasně dávalo najevo, ale já s tím nic nedělala. Ten pocit jsem úspěšně ignorovala. A potom přišel zlom. Přestávala jsem vidět na jedno oko a skončila na neurologii s podezřením na roztroušenou sklerózu. A to byl ten moment, kdy jsem si řekla: „Tak takhle ne.“ Uvědomila jsem si, že musím zvolnit, dovolit si odpočívat. Naučit se říkat si o pomoc. A po čase jsem začala hledat i nové cesty, jak lépe skloubit rodinu a práci.

Ta stopka tě přivedla rovnou ke koučování?

Koučování přišlo později, předcházela mu ještě jiná metoda. Kamarádka mi dala staré číslo časopisu Psychologie, kde se psalo o kineziologii One Brain (dnes Three in one Concept) metodě, která pracuje s tělem, myslí i duší, ale hlavně s emocionálním stresem. Zaujalo mě to a začala jsem ji více zkoumat.  Díky úžasné lektorce Anně Pourové mě však kineziologie natolik pohltila, že jsem se rozhodla tuto metodu naučit. Studium mi zabralo téměř šest let. Nejdřív jsem pracovala hlavně sama na sobě, později ji aplikovala na kamarádky (smích) a dnes ji úspěšně používám s klienty.

Co je na této metodě tak skvělé?

Pomáhá jemně odstranit emocionální stres, který si vytvoříme většinou už v dětství, když reagujeme na nějakou situaci ve stresu jinak, než bychom potřebovali. A tyto reakce životem “upevňujeme”. Pro mě bylo studium kineziologie takový “brainchanger” a metoda samotná mi hodně pomohla.  Hlavně zdravotně.

Koučování pak přišlo přirozeně jako další krok. Pracuje už jen s přítomností a budoucností, zaměřuje se na výsledek. Obě metody mají mnoho společného, přitom je každá jiná. I pro mě to byla cesta, která mi pomohla nejen v profesním, ale i osobním životě. Už během studia jsem začala zjišťovat, že některé věci potřebuji mít jinak – jak fungování vztahu, rodiny, přístupu k dětem, tak života celkově.

Jak to zvládáš teď?

Děti jsou už poměrně velké a samostatné, což mi hodně usnadňuje situaci. Přesto, že je to už více než 10 let, co jsem nastartovala svou vnitřní revoluci, jak tomu mému převratu od první návštěvy neurologie říkám, učím se každý den. I balancovat rovnováhu mezi prací a osobním životem, ale cítím, že jsem na správné cestě.

Když se na to dívám s odstupem času, některé věci bych nyní udělala jinak, ale tehdy jsem to neuměla. I tohle uvědomění, kterému předcházelo mnoho výčitek, jsem potřebovala přijmout. A s větším časovým odstupem se na to dokážu dívat i s větší vděčností. Sama jsem zvědavá, co mi jednou mé děti řeknou.

To zní jako…a zazvonil zvonec a pohádky je konec. A on přišel zase nový začátek. Do tvého příběhu už patří také téma menopauzy. Jak vnímáš toto období?

Menopauza mě překvapila. Další životní Armagedon (smích). Najednou jsem si zase začala všímat, že zapomínám. Zapomínám jména, zarazím se uprostřed věty a cítím se často unavená. Sotva jsem vyřešila děti, rodinu a práci.

To poznávám, byť mám ještě pár let čas. Asi na mé dveře klepe perimenopauza.

Snad otevření tématu menopauzy pomůže více ženám. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že to zapomínání není stresem, ale pravděpodobně fyziologickými změnami. Kromě zapomínání přibírám, roste mi břicho. Sportuji, snažím se jíst střídmě, ale tělo si prostě dělá, co chce.

Začala jsem tedy zkoumat, co se se mnou a mým tělem děje. Odpověď jsem našla v menopauze. A teď vidím, že nejdůležitější bylo si to přiznat. Přijmout menopauzu do života a začít o všem otevřeně mluvit. Protože jak má moje nejbližší okolí jinak pochopit, že jsem najednou protivná, a přitom oni nic neudělali? Proč otvírám okno a za malou chvilku ho zavírám? A hned na to se jdu převlékat a zase otvírám okno. (smích) Pokud s lidmi nehovoříme, začnou si domýšlet…

A přitom to vůbec nemusí být o nich.

Přesně tak. Vůbec to o nich není. A je důležité si tyto změny připustit. Začít o tom mluvit. Nemít až tak vysoké nároky na sebe. Aby z toho nebylo další vyhoření.

To je skvělý přístup.

Myslím si, že ač to může znít jako klišé, dávat sebe na první místo je opravdu důležité a není to vůbec sobecké. Je potřeba, abychom se naučili dobíjet baterky. Najít ten správný balanc, znát své potřeby a naplňovat  je. Umět si říct o pomoc. Říct, co mě trápí. Zeptat se druhých, co potřebují oni. Nalít si čistého vína, zjistit vzájemné potřeby, protože jak to máme teď, to nemusí vyhovovat ani jednomu. Já to nechala dojít opravdu daleko, ale teď jsem vděčná za to, jak spolu všichni fungujeme.

Leni, pokud bys měla naše dnešní povídání shrnout, co hlavního bys chtěla čtenářům předat?

Pokud vám není dobře, nebojte se říct si o pomoc – ať už jde o terapii, koučování, nebo jinou formu podpory. Hledejte nové cesty a přístupy, jak se vypořádat se situacemi, které vám způsobují stres. Mluvit o svých pocitech a potřebách je klíčové pro udržení duševní pohody a rovnováhy. A když si to přiznáte, dokážete o tom mluvit, můžete s tím začít pracovat a hledat možnosti “jak jinak”.

 

Autorka: Monika Kukoľ Sochorová, profesionální koučka s certifikací ACC a facilitátorka koučovacích kurzů Graydin, která se zaměřuje na osobní rozvoj a vzdělávání jak pro firmy, tak pro jednotlivce.

Zdroj: redakční text

Foto: Monika Menke, se souhlasem Lenky Vornhagen

Tagy:
1 Komentář
  1. Iva Pekařová 5 měsíců ago

    Nám se jednoho dne také život obrátil vzhůru nohama. Vraceli jsme se totiž z akce v noci večer domů, když najednou jsem zjistila že manžel nevzal klíče od baráku. No a než přijel zámečník, aby to manžel vyřešil, tak jsem si venku nabrnknula souseda, který se ochotně nabídl že mě u sebe nechá přespat.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account