Ještě nebyla ani batoletem a už se musela poprat se životem jako lvice. Nicole Habermannová prodělala v 9 měsících cévní mozkovou příhodu, avšak díky důsledné péči své rodiny, především maminky, si nenese následky, které by jí bránily v samostatném životě. Dokonce se do dvaceti let věnovala závodně plavání. Dnes jako trenérka pomáhá handicapovaným dětem a v reality show s příznačným názvem Lvice přibližuje spolu s dalšími účastnicemi veřejnosti život lidí s handicapem.
Co je na životě s handicapem nejtěžší? A je na vašem handicapu naopak něco, co vnímáte pozitivně?
Život s handicapem má svoje výhody i nevýhody, ale je na každém z nás, jak sám sebe přijme a jak se ke svému handicapu postaví. Na mém handicapu vnímám pozitivně určitě mnoho věcí, jako třeba to, že každý nejsme stejný, že i přes můj handicap dokážu věci, které bych třeba předtím nedokázala, musela jsem hlavně sama sebe přijmout, abych mohla dokázat nemožné.
Jak zvládáte život s handicapem? Jak se vám jemu navzdory podařilo dosáhnout cílů, které jste si stanovila?
Život s handicapem není psychicky vůbec jednoduchý, ale každý člověk je jiný a každý člověk má svůj handicap, může být jak fyzický, tak psychický, nikdo nejsme dokonalý. Mých cílů se mi podařilo dosáhnout, jelikož mě k tomu vedla od narození moje rodina, za kterou jsem hodně vděčná. Museli se mnou jezdit do lázní a rehabilitovat každý den, abych měla co nejmenší následky, a hlavně mě vedla jak ve sportu, v plavání, tak i v jiné oblasti a abych se dokázala sama o sebe v životě postarat, měla život jednodušší a dokázala se překonat. Samozřejmě jsou věci, které třeba dělat nemohu, ale zkusit se má všechno a já vždy do všeho jdu po hlavě a myslím si, že by to takhle mělo být u všech.
Co vám dala účast ve Lvicích? Jakou hlavní věc jste si z účasti odnesla?
Hlavní věc, co jsem si ze Lvic odnesla, je ta, že jsem mohla poznat nové přátele, posunout se dál v životě a mohla jsem svůj příběh předat dál. Měla jsem možnost překonat svůj strach a prožít spoustu zážitků se skvělými lidmi. Jsem vděčná, že jsem si mohla odnést něco nového jak emotivně, tak i krásné vzpomínky.
Jakou radu byste dala někomu, kdo se s podobným handicapem potýká nově? Jaká rada by v době, kdy jste se s handicapem srovnávala, pomohla vám?
Žádnou radu nemám, jelikož každý člověk by se měl přijmout takový, jaký je a být šťastný, protože každý je výjimečný a každý má svůj handicap. Mně dlouho upřímně trvalo se s tím vyrovnat psychicky i fyzicky, nedokázala jsem sama sebe dlouho přijmout, ale nemusí to být jen o psychice, každý se s tím vyrovnává jinak. Každý člověk, zda je zdravý, či je handicapovaný, by měl sám sebe přijmout. Ale i psychologická pomoc může být nápomocná, nejhorší možnost je uzavřít se do sebe. Člověk by si měl umět říct o pomoc.
Máte nějaký sen nebo cíl, na kterém teď pracujete?
Můj sen je momentálně, abych dosáhla více a více svých cílů jak ve sportu, v posilovně, tak i v mém osobním životě, abych byla spokojená. Můj cíl nyní je posunout se dál, předávat svoje zkušenosti a věnovat čas v bazénu lidem jako jsem já. Samozřejmě těch snů a cílů je ještě dost, ale jak se říká, to je ve hvězdách.
Co je podle vás v životě nejdůležitější?
V životě je pro mě nejdůležitější, abych byla na prvním místě šťastná a spokojená a aby moje rodina byla na mě pyšná. Být spokojená a mít kolem sebe lidi a přátele, kteří mě mají rádi. A hlavně moje milující rodina, ta je pro mě nejdůležitější, bez nich bych nebyla tam, kde jsem teď.
Autor: Redakční text / Kristýna Solničková
Zdroj: Cesta za snem
Foto: se souhlasem Nicole Habermannové
