Cit a rozum. Co je víc? Co by mělo být v hierarchii lidského hodnotového systému na prvním a co až na druhém místě? Ať každý sám ve svém nitru citlivě zváží, která ze zmíněných hodnot má být pro člověka rozhodující.
Žel, naše civilizace jako celek vsadila jednoznačně pouze na rozum! Tím však ztratila jednu ze svých základních, nosných hodnot. Hodnotu, pramenící pouze v lidské citové schopnosti. Hodnotu, zvanou lidskost!
Pod vlivem všeobecného zaměření se celého lidstva hlavně na rozum došlo v průběhu plynutí času k zúžení obzoru jeho vnímavosti, a tím zákonitě i k zdeformování a pokřivení mnoha základních pojmů. Současný smysl velkého množství slov a pojmů tak dostal pod vlivem tohoto zúžení úplně jiný význam, jaký by ve skutečnosti měl mít.
Možná si řeknete: nepodstatná věc. Ale uvažte, když je pokřivené a chybné již základní vnímání určitého pojmu, musí další budování na takovémto nezdravém základě zcela logicky přinášet stále větší pokřivenosti, přímo nesmysly a nakonec i pád. Podobně, jako když budujeme dům a uděláme chybné základy. Čím vyšší bude stavba, tím více se budou chvět zdi a pokud nedojde k nápravě, stavba se nakonec zhroutí.
Pokud se zaměříme např. na pojem “práce”, můžeme se na něj podívat dvěma způsoby: přes cit a přes rozum. Co nám tedy říká cit?
Pracovat ve skutečnosti znamená dávat. Dávat něco ze sebe. Něco, čím svým vlastním způsobem, podle svých schopností a předpokladů přispějeme k harmonickému chodu celé společnosti. Ušlechtilým motivem práce je být užitečným a prospěšným celku. A pokud práce opravdu zohledňuje naše osobité schopnosti, stává se pak zároveň i formou seberealizace. Hlavním motivem práce je tedy naše dávání, které má spolu s dáváním ostatních jednotlivců směřovat ke společnému cíli: k blahu, spokojenosti, štěstí a vzestupu celé společnosti!
Ušlechtilost výše uvedeného, citového pojetí pojmu “práce”, byla žel chladným rozumem stržena hluboko dolů. Současný člověk vidí v práci už jen způsob a možnost získávání peněz. Málokomu jde o dobro celku, každý v první řadě usiluje o osobní prospěch. Prvotní, čistý pojem dávání, byl překroucený v pravý opak. V braní! Možná si opět řeknete: no a co, práce musí být provedena tak či tak a je nakonec úplně jedno, jak se na ni díváme. Není to však pravda! Ukažme si na názorných příkladech, jak může rozdílný přístup ve výše uvedeném smyslu ovlivňovat jednání a postoje lidí.
Představme si lékaře, který si své povolání vybral z hluboké vnitřní potřeby pomáhat nemocným a trpícím. Jeho vnitřní postoj se pak musí zákonitě projevit i navenek v přístupu k pacientům. Musí a projeví se tím nejpozitivnějším způsobem!
Na druhou stranu máme lékaře, jehož pohnutkou k výběru povolání byl názor, že jde o docela slušně placenou práci a zároveň i o určité výsadní společenské postavení. Nebude jej pak provádět z lásky k věci samotné, z lásky k lidem, ale ze zištných důvodů; pro peníze, nebo společenské postavení.
Stejně zásadně a vypuklo se pokřivený vztah k práci, pouze jako k prostředku získávání peněz, projevuje také v jiných profesích. Vezměme si například zemědělství. Ani zde se nechce hlavně dávat. Chce se především brát! Ve slepé snaze po zisku je proto do rostlin a zvířat bezohledně aplikováno velké množství chemických přípravků a preparátů, podporujících enormní velikost plodů, nebo rychlý biologický růst. Vůbec se přitom nehledí na fakt, že veškerá nepřirozená chemická stimulace končí nakonec v těle spotřebitele. Budeme-li zcela konkrétní, například při pěstování ovoce a zeleniny je velikost a vábivý vnější vzhled plodů dosahován hlavně přísunem dusíkatých hnojiv. Rostlině není poskytnuta přirozená a vyvážená minerální výživa a proto do co největší, přímo enormní velikosti plodu jednostranně rychlený produkt obsahuje jen velmi málo ostatních cenných látek.
Netřeba snad již ani mluvit o antibiotikách, dávaných chovným zvířatům na urychlení růstu, či o uměle vyvinutých krmivech, sledujících stejný cíl. Netřeba se zmiňovat o nehumánním chovu drůbeže ve velkochovech, kde jedinci stráví celý život v klecích s rozměrem několika centimetrů a při umělém osvětlení. Všem je jistě také dobře známé utrpení zvířat, převážených ve vedrech po celé Evropě, jen aby se na nich dobře vydělalo.
Pokřivení pojmu “práce” mělo negativní dopad i ve výrobních odvětvích. Až do takzvané průmyslové revoluce můžeme pozorovat přece jen jistou míru harmonie a přirozenosti. Výroba byla zajišťována většinou řemeslnickými cechy. Každý mistr svého řemesla vyráběl své produkty sám, případně s pomocí tovaryšů. Krejčí šil šaty, obuvník boty, truhlář vyráběl nábytek, kovář výrobky z kovu. Lidé ještě mohli najít ve své práci seberealizaci, mohli s citovým zaujetím vyrábět každý jednotlivý výrobek od začátku až do konce. Hotový produkt byl pak jejich vlastním, osobním, individuálním dílem. I ta nejmenší věc, sloužící k nějakému účelu, byla zhotovena rukou osobnosti.
Žel, hledali se cesty, jak by se dalo ještě více vydělat. Za účelem většího zisku došlo k “racionalizaci” práce, čili ke vzniku manufakturní – pásové výroby. Krejčí už nešil šaty, ani švec boty. Dělník v továrně dělal jen jednotlivý úkon v celkovém výrobním procesu. Člověk se stal součástí stroje!
Vyrábělo a vydělávalo se sice více, ale nikdo již výrobek nemohl nazvat svým dílem. Hotový produkt byl dílem všech a zároveň nikoho. Byl neosobní, chladný, vytvořený bez citu, v neradostném, strojovém tempu. Sklady enormních zásob nejrůznějšího zboží po celé Zemi, vypovídají o plýtvání a drancování surovin této planety. Za zdánlivý dostatek všeho platíme příliš vysokou cenou – ztrátou lidské důstojnosti!
Z jedinečných, individuálních bytostí se vytvořila velká mašinérie bez osobnosti a individualismu. Často se zvykne bědovat nad tím, že nějakému druhu zvířat hrozí vyhynutí. Požadujeme ochranné zákony a přírodní parky. Ale ještě nikdo nepožadoval ochranu osobnosti člověka. Lidské individualitě však hrozí vyhubení! Osobnost lidí je v jistém smyslu vražděna! Byznys je krédem dne. Celý život je pouze byznys a obětí je člověk. Již nemají vládnout žádné city, žádná touha po pravém, krásném a dobrém, ale pouze peníze a kapitál.
Ale všechno, o čem jsme dosud mluvili nepředstavuje konečnou hranici. Dychtivost po penězích totiž nemá hranic! Protože práce již není zdrojem radostného dávání a seberealizace, ale pouze honbou za ziskem, mnozí “šikovní” lidé si uvědomili, že pokud jde jenom čistě o peníze, dají se nakonec získat i bez práce. Tak začalo získávání peněz jakýmkoli způsobem – podvody, vyděračstvím, lží, zločinností, zvrhlostí, terorem a válkami. A pokud se vše ještě včas nezastaví, půjde to stále dál a hlouběji, do důsledků, které budou přímo zničující. A přitom na samém začátku byl jen zdánlivě bezvýznamný, nesprávně rozumově uchopen pojem “práce”.
Říká se však: “Malé příčiny, velké důsledky!” Právě současná doba, kterou prožíváme, je důsledkem kdysi zdánlivě malých příčin. Pokud však chceme udělat základní změnu a rozhodující přítrž v dosavadním nesprávném jednání, musíme se vrátit k jádru, k pravé příčině, ze které všechno nesprávné vzniklo. Musíme změnit svůj postoj nejen k pojmu “práce”, ale téměř ke všem pojmům současného života. Musíme je uchopit ne rozumem, ale citem, abychom pochopili jejich pravý význam, zachvívající se v zákonech univerza. Pouze to zaručuje správný vývoj! Vše ostatní vede dříve nebo později k utrpení, selhávání a nakonec k úplné zkáze. Zůstaňme proto tedy prostřednictvím citu bdělými na cestách našeho života, aby všechno naše snažení mohlo směřovat pouze ke štěstí, spokojenosti a ke Světlu.
