Nervozita před prezentací: Proč obyčejné rady ne vždy fungují
Poslední dobou mě začínají iritovat všechny články a návody, které se mi snaží namluvit, že můžu žít, cítit se a chovat se z minuty na minutu úplně jinak. Je to tak jednoduché! Stačí přece jenom chtít. Často je u takových článků taky boxík, něco na způsob “pět rad, jak se … (doplňte něco, co vás trápí)” a nějaký obrázek krásné ženy, jež díky nim prošla zázračnou osobní proměnou. Ehm.
Minulý týden se mě takhle jakýsi časopis snažil přesvědčit, že se lze zbavit strachu. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem před sebou měla půlhodinovou školní prezentaci na téma “aktivní čtení”. V angličtině. Za dvacet bodů, které za dva týdny můžou rozhodnout o tom, jak (ne)úspěšně dokončím první semestr. Měla jsem na přípravu tři týdny a poctivě se jí věnovala. Dokonce tak, že celé dílo jsem připravila už několik dní před dnešním termínem, abych měla klid. Přesto už mi v pátek tak nějak podivně kručelo v žaludku: “Takže už jen víkend a pak v pondělí …”, oznamoval mi nekompromisně můj vnitřní hlas. Sobotu jsem si ještě jakž takž užila, byli jsme v baru, dala jsem si margaritu, pak druhou a na prezentaci na pár hodin zapomněla.
Ale jenom, co jsem se vzbudila do neděle, už bych sama sobě nejradši nafackovala, jak jsem byla protivná. Pořád jsem se tím zaobírala! Navíc jsem věděla, že když se tahle strachuju a přehnaně snažím, abych dobře zapůsobila, dělám hloupé chyby. Takhle jsem třeba na začátku našeho vztahu “oslnila” mého muže tím, že jsem se zeptala, jestli jedna známá politička v jeho přítomnosti umřela (pass away), místo toho, co jsem se chtěla zeptat, jestli se na chodbě minuli – to se totiž řekne taky pass, jenom s předložkou by – pass by.
Moje včerejší hnusná nálada byla o to víc s podivem, že už dlouho se mi nic takového nestalo. Občas musím dělat věci, kterých se bojím a v nichž mi jde třeba i o hodně. Přece jenom už jsem se ale ve svém věku naučila smířit s tím, že když to náhodou nevyjde, svět se vážně nezboří. A tohle byl přesně takový případ – ano, škola je pro mě důležitá, ale když bych tu prezentaci totálně podělala a neprošla (což není tak pravděpodobné, protože ostatní úkoly jsem zvládla na výbornou), co nejhoršího se vlastně může stát? – Nic.
Když jsem přemýšlela, co mě na té prezentaci tak vzalo, když připravená jsem byla, došlo mi, že to vůbec nebyla ta přednáška ani fakt, že musím půlhodiny sama mluvit v cizím jazyce. Ano, byla jsem z toho vystresovaná, ale řekla bych, že na takové normální úrovni, jakou máte, když víte, že v pondělí ráno budete stát před třiceti spolužáky, profesorkou a mluvit v řeči, co není vaše rodná. To, co mě opravdu rozhodilo, byl ten článek v časopise, snažící se mě přesvědčit, že bych se bát vlastně vůbec neměla, protože strach se dá přece velmi jednoduše porazit – stačí si přečíst tuhle psychologickou analýzu, následovat pět tipů a hotovo, budete mít neděli jako malovanou, ať vás v pondělí čeká cokoliv.
Skutečně?
Kdykoliv si přečtu něco takového, místo aby mě podobné rady uklidnily, vlastně mě o to víc vystresují. Jednak mám pocit, že jsem jediná, komu nefungují, protože všichni ostatní se tváří jako že “zhluboka se nadechnout a hodit to za hlavu” je fakt brnkačka. Druhak mi nikdo nevysvětlil, jak přesně se to “hodit za hlavu” nebo ještě vychytanější – “neřešit” dělá, tedy když opomenu ty sobotní – opravdu fungující!! – margarity, o kterých ovšem ve zmíněném článku nepadlo ani slovo. Dokážu si představit, že spousta lidí to má podobně. Mnohem větší problémy než nervozita z něčeho, z čeho je naprosto v pořádku být nervózní, jim dělá požadavek, že by nervózní vlastně být neměli.
Kdykoliv si přečtu něco takového, místo aby mě podobné rady uklidnily, vlastně mě o to víc vystresují. Jednak mám pocit, že jsem jediná, komu nefungují, protože všichni ostatní se tváří jako že “zhluboka se nadechnout a hodit to za hlavu” je fakt brnkačka. Druhak mi nikdo nevysvětlil, jak přesně se to “hodit za hlavu” nebo ještě vychytanější – “neřešit” dělá, tedy když opomenu ty sobotní – opravdu fungující!! – margarity, o kterých ovšem ve zmíněném článku nepadlo ani slovo. Dokážu si představit, že spousta lidí to má podobně. Mnohem větší problémy než nervozita z něčeho, z čeho je naprosto v pořádku být nervózní, jim dělá požadavek, že by nervózní vlastně být neměli.
A co když ano? Co když strach, obavy, lehký stres jsou v takové chvíli úplně v pořádku a nechat je sebou prostě projít (protože je to součást života), je nakonec nejlepší recept, jak s nimi naložit? Je to sice nepříjemné jako ponořit se poprvé do bazénu se studenou vodou, na druhou stranu, kdyby byl život jenom samá příjemnost a juchání, jak by si pak člověk mohl vychutnat ty dobré chvíle jako třeba já teď tu aktuální, kdy mám po zvládnuté prezentaci, koupila jsem si velkou čokoládu a jenom dopíšu tenhle text, jdu s lehkou hlavou plavat?
Dejte mi vědět, jak zvládáte strach a nervozitu vy. Bojujete s nimi? A jak úspěšně?
Zdroj foto:Pixabay.com
