Oděna jen do svých neposedných vlasů, jak pouhá představa jarních vřesů, choulí se do našeho nepohlazení, tak křehká a tak nevyslovená, až bychom ji odprosili i za to, co jsme nikdy neudělali. Možná právě za to… V naladění probdělých nocí s písní kamene pod sebou nechala vejít do svých myšlenek příběh o zradě mnoha malých mořských víl. Ze strachu před podobným koncem tiše se zvedá, ještě naposledy hladí naši spící tvář a pak odchází neznámo kam.
Byla to láska, kterou jsme nechali té noci odejít…
Ráno najdeme v zrcadle své jméno, ale jinou tvář. Vyprahlou a zpustošenou trýzní vzpomínek, které jedna po druhé zapadají do chapadel ohlušujícího ticha, jež je dokonalým prostorem k našemu vnitřnímu semletí. Když to dovolíš, staneš se kamenem, o který se zakopává, dokud mu nevdechneš život zpět svým bolestným procesem zmoudření.
Mlčí hudba, stojí čas, jinovatka v nás pokryla stromy uprostřed léta.
Co teď? Díváme se na pozvolné zatmění vlastního srdce. Na dně skleničky nedopitého vína chybí už jen přiznání, že jsme dávno slyšeli její prosebné obcházení uprostřed našich prázdných frází. Stačilo otevřít oči a přijmout pohled na její slzy, které se kutálely za výstřih naší opovážlivé úvahy, že věci tu pro nás prostě jsou a budou, dokud se nerozhodneme vyměnit je za nové. Ale s láskou to takhle není, příteli. Čím více lásky necháme odejít, tím rychleji vznikne bohapustá poušť uvnitř nás. Poušť tak velká, že tě přestane bavit hledat nejen své stopy, ale i svůj vlastní pramen.
Co teď? Díváme se na pozvolné zatmění vlastního srdce. Na dně skleničky nedopitého vína chybí už jen přiznání, že jsme dávno slyšeli její prosebné obcházení uprostřed našich prázdných frází. Stačilo otevřít oči a přijmout pohled na její slzy, které se kutálely za výstřih naší opovážlivé úvahy, že věci tu pro nás prostě jsou a budou, dokud se nerozhodneme vyměnit je za nové. Ale s láskou to takhle není, příteli. Čím více lásky necháme odejít, tím rychleji vznikne bohapustá poušť uvnitř nás. Poušť tak velká, že tě přestane bavit hledat nejen své stopy, ale i svůj vlastní pramen.
Mám v hledáčku ten věčný příběh lidí a jejich tápání, jenž se podobá malé stříbrné minci, která se občas zakutálí pod vrstvy bezčasí, do spoluprostoru všech našich životů. Měli bychom vědět, že v tomto místě ony mince vytvářejí po staletí vzájemně propojený poklad prožitých zkušeností a z nich pramenících poznání. Tím pokladem může být i malá pohozená sedmi-kráska, která čeká na tvé povšimnutí. Skloň se a vem ji do dlaní, třeba je v ni ukryta sama láska, kterou tak dlouho marně hledáš…
Zdroj foto:Pixabay.com
