Když šéf ovládá volné chvíle: Stres a tlak ve světě pracovních e-mailů
“Vezmeš si chlapa ty, nebo já?“ Tuhle otázku jsem položila svému příteli těsně předtím, než si na našich vystresovaných tělech měly smlsnout dva páry thajských ručiček.
„Já bych radši ženskou. Chlap mi bude nepříjemný,“ vyhrkl ze sebe pohotově můj drahý. (Na můj vkus tedy až moc pohotově. Myslím, že ani bumerang by se nedokázal vrátit tak rychle jako jeho odpověď.)
Já bych si ovšem v tu chvíli dala nejradši pár facek, protože dávat blahosklonně na výběr ve chvíli, kdy už sama máte vybranou favoritku, se prostě nemá. Ani já jsem totiž netoužila, aby mě na mé cestě k rovnováze (přesně to na reklamních letáčcích toto masážní studio nabízelo) ohmatával cizí chlap. Ale přece nebudu dělat scény, že? Ještě by si ta malá thajská paní v županu, co už přede mnou neklidně stepuje a čeká, zda dám svému drahému svolení, mohla myslet, že patřím mezi ty pošahankyně, které nepustí svého chlapa ani na hodinu z dohledu. A co teprve když jde pouze o hodinu s exotickou Thajkou!
Smířená s tím, že si to přinejhorším rozdají na masérském lehátku, s věrohodně milým úsměvem odpovím:
„Užij si to, miláčku.“
Myslím, že kdyby někdo viděl můj výraz zhruba po deseti minutách relaxační masáže, myslel by si spíš, že mi zrovna polní lékař v zákopu amputuje nohu. Zaprvé jsem se nemohla zbavit myšlenky, že mi můj indický masér zařízl ty ohavný, papírový kalhotky schválně moc do rozkroku, a teď mi tam pokaždé, když mi masíruje stehno, čumí. (Ano, správně jste četli indický masér. NE, taky nechápu, co v tom thajském masážním studiu pohledával. Možná že v noci salon funguje jako uprchlický tábor, a dneska jen narychlo potřebovali záskok. Personální změny imigrantů mě ale v ten den trápily ze všeho nejméně…)
To hlavní pnutí bylo v mé mysli. Ano, vím – v té pomyslné slupce, která podle Osha (indický myslitel – jaký paradox!) vůbec neexistuje. Tak právě tato má neexistující část mi momentálně znepříjemňovala mou relaxační hodinku za 2 500 Kč.
Místo toho, abych vnímala účinky asijských procedur a cítila, jak se mé tělo harmonizuje, mi v hlavě řinčelo: „Newslettery, newslettery, newslettery!!!“
(Newsletter je takový ten e-mail, kterým vás firmy každý týden spamují svými novinkami a kvůli kterému vás každá prodavačka nutí, abyste jí dala svoji mailovou adresu.)
Ano, bohužel jsem se během dvou let zařadila do odstrašujícího příkladu výkonných žen 21. století, které vše zvládají včas, bez chyb a s úsměvem. A dokonce mají i fungující vztah. A uklízečku – pochopitelně. (À propos, taky máte takový problém sehnat uklízečku, která vydrží déle než měsíc a rozumí vám, co po ní chcete?! Ale zpátky k věci…)
Bohužel během posledních pár měsíců jsem při každém zapípnutí SMS či přijatém mailu měla pocit, že mi na hrudi přistál boeing. Pokud by byl letový plán pravidelný zhruba jako z Nebrasky do Aše, daly by se
tyto nálety asi přežít.
V době, kdy vás váš Viber, WhatsApp, Facebook, Instagram či Twitter vyruší PŘED, BĚHEM i PO vaší vymodlené souloži, to začíná být kurva problém!
No co asi tak udělá každá egem a povinnostmi poháněná žena?
Přidá si hodinu jógy navíc, otevře o jednu flašku vína denně navíc, zaplatí 2 500 za masáž, a fakt, že sem tam nemůže skrz nahromaděný stres dýchat, prostě ignoruje.
Postupem času se mi ke stotunové zátěži na hrudníku přidalo i tuhnutí trapézů. A to kdykoliv jsem narazila na pana Všechno vím lépe než vy, tedy svého šéfa, který je přesvědčený, že se celý svět dá nacpat do kalkulačky.
Během masáže tak myšlenky stále odbíhaly do kanceláře a mé tělo bylo napnuté jak obličej Helenky Vondráčkové. (Doufám, že za tuhle větu mi za pár týdnů nepřijde nějaká žaloba.)
„Hotovo,“ usměje se na mě můj milý indický šmírák (fakt se tam díval!) a já ho vůbec poprvé začnu registrovat jako celou osobu, a nejen jako jeden pár zvídavých očí.
„Žijete tu dlouho?“ zeptám se svou katastrofální angličtinou.
„Ano, slečno, už osm let,“ odpoví mi ještě horší angličtinou.
„A vaše rodina je tu s vámi?“
„Kdepak, já za nimi jezdím do Indie. Tady pro ně vydělávám peníze. Často je nevidím, ale díky této práci se mají v Indii dobře,“ usměje se Ind a pobídne mě, abych se oblékla.
„Tak já jsem strašná kráva!“ Asi něco takového jsem si říkala, když jsem šla do sprchy a v duchu se mlátila šatní skřínkou do hlavy. Snad si příště zapamatuju, že ne každej, kdo se mi nepozdává, mě chce někde znásilnit. A kór v tak krásném a vysoce profesionálním studiu, jaké jsme si pro své odpoledne s miláčkem vybrali. Na svou obhajobu: Minulé léto jsem strávila v Indii, a kdybyste někdy navštívili Dillí, pochopili byste, proč jsem měla ten malý, malinký předsudek vůči svému velmi šikovnému masérovi.
To, že dnes musím dohnat svého šéfa, aby mi konečně schválil nový vzhled našich newsletterů, mi ale bohužel masáž z hlavy nedostalo.
Víte, ráda bych řekla, že jsem nezodpovědná a všechno nechávám na poslední chvíli, a proto, zatímco sedíme s přáteli na večeři a všichni se skvěle baví, já musím čumět do telefonu a pořád něco řešit. Bohužel jsem přesný opak.
Jsem celoživotní šprt a jedničkář. V 1. třídě jsem nemohla usnout, dokud mi rodiče nepodepsali deníček. Dokonce jsem jednou své spolužačce ukradla 90 Kč, které měla na zaplacení obědů, protože jsem si myslela, že jsem jediná, kdo zapomněl, a byla jsem z toho neuvěřitelně vystresovaná. V 6. třídě jsem se potupně přiznala a peníze vrátila i se stravenkou na obědy jako bonus.
Zkrátka: To, že si neužívám ani chvilku své jedné z mála volných sobot, má na svědomí jediný muž – můj šéf.
Znáte to, když děláte pod člověkem, který často zapomíná, že má osobní život? A stýká se hlavně s kráskami, které mají větší číslo bot než své IQ? V tom případě jste někdy dělali pro mého šéfa! Nebo jeho klon, nebo prostě existuje víc takových unikátů. Všichni moji přátelé, co vlastní firmy, se snad neurazí… ale viděla bych to tak na každého třetího majitele.
Bohužel nám dělníkům nezbývá nic jiného než vzít do ruky lopaty či počítače, tablety nebo telefony ve chvíli, kdy má zrovna šéf další skvělý nápad. Bohužel je to přesně v ty okamžiky, které jsou pro vás tak vzácné. Myslím, že se jim říká VOLNÉ chvíle.
A zatímco si ťukám sklenkou Prosecca s lidmi, které ve svém životě opravdu miluji, tak se na mém displeji odráží:
3 nepřečtené zprávy,
2 zmeškané hovory,
558 nepřečtených mailů!
A já cítím, že ta tíha, která se mi v posledních měsících usídlila na hrudi, by si měla najít nový podnájem. Protože mně už se nechce dávat přednost mailům před životem. Mně se chce už tak jedině dát výpověď.
Zdroj foto:Pixabay.com
