Jestli mám z něčeho výčitky svědomí, pak je to jídelníček mé nejstarší dcery. Nemůžu říct, že nejí. Za předpokladu, že berete jako jídlo bonbóny, čokolády, sušenky, rohlíky a tvrdý salám, pak jí velice dobře. V opačném případě… to dítě prostě nežere.
„Já bych jí nic jinýho nedala,“ tvrdí mi tchýně a můj muž stále vzpomíná na rizoto, které na něj tři dny čekalo, dokud ho nedojedl.
„Já bych jí nic jinýho nedala,“ tvrdí mi moje maminka a já vzpomínám, jak jsem prostě nemusela rajskou, svíčkovou ani koprovku, protože mi to prostě nechutnalo, a moje babička z tátovy strany se z toho mohla zvencnout. Jenže rajskou, svíčkovou ani koprovku nejím dodnes. Stejně jako celer, tlusté maso nebo kakao a bílé kafe.
Jo, naše nejstarší dítě zdědilo moji vybíravost. Teda já bych řekla, že gurmánské sklony. Prostě nejím věci, které nejsou dobré. Jenže mně je skoro pětatřicet, takže chápu, že něco je dobré na chuť a něco dobré pro tělo. Něco je dobré v kombinaci a něco je dobré, když to přebije něco skutečně dobrého.
Jenže Klárce je pět. Co je dobré pro její tělo, je jí upřímně fuk a kombinovat chuti? No není blázen! Ano, děti prý nemají rády komplikované chutě (ani já ne, ha) a jídla, kde není jasné, z čeho jsou. Problém je, že Klárčina představa nekomplikované chuti sestává ze soli, masa a cukru.
Další komplikací je, že podle ní jahody a rozmixované jahody nejsou prostě to samé, tudíž to nesní.
Taky miluje pizzu. Tedy pokud z ní sundá sýr, veškeré mikroskopické stopy koření, jakoukoliv zeleninu či ovoce, ideálně pokud se podaří seškrábat i rajčatová omáčka.
Miluje palačinky. To sní jednu a půl, když se fakt povedou.
Po babičce chce svíčkovou. A pokud babička hodně trvá na tom, že si ji teda sní, nacpe do sebe půl knedlíku a maso pečlivě osušené od omáčky.
A u všeho se tváří, že jí právě nutíte požírat žížaly, pitvat mrtvou žábu nebo chroupat smažené tarantule.
„Vy mi tak otravujete život! Já už chci být velká a budu si jíst, co chci!“ končí pravidelně každé jídlo, poté, co zkusila „Potřebuju čůrat!“, „Jsem tak unavená!“, „Budeš mě krmit?“ i těžkotonážní „Musím kakat!“.
Tou dobou už je můj muž nepříčetný. Tchán se případně oběma rukama drží desky stolu, protože jsem mu zakázala ji seřezat. Moje babička střídavě trvá na tom, abychom ji nenutili, a za pět minut tvrdí, že: „Tyhle rozmazlený parchanti, co nezažili válku, si ničeho nevážej!“
Klárce je to jedno. Maximálně mi oznámí, že by jedla, kdybych nevařila tak hnusně.
Jenže Klárka nejí nikde.
Ovšem, že by to nebylo mým chabým kuchařským uměním, to samozřejmě s jistotou tvrdit nemůžu.
Zkusila jsem ale všechno.
Nic jiného jí nedat. (Přesvědčení, že v ČR nemůže dítě zemřít hlady, mi vydrží pár hodin, pak už jsem ochotná se s ní i poprat, aby něco snědla.)
Dát jí, na co má chuť. (Jak dlouho dítě přežije na rohlíku?)
Absolvovat on-line kurz „Máme doma nejedlíka“. (Můžete si, prosím, půjčit naši Klárku?)
Servírovat jídlo v jiném čase. (Může se jíst večeře ráno???)
Říkat jí, že nemusí jíst. (Takže nejí.)
Zapojit ji do vaření. (Ale tohle tam nedáš. Prostě to tam nedávej! Mami, NEDÁVEJ TO TAM!)
Slíbit jí bonbón. (Brokolici ani za zlatý prase, mami!)
Slíbit jí, že dostane na prdel. (Jasně, posluž si, klidně mě zabij, jíst to nebudu!)
A tak každé jídlo končí na stupnici stresu deset z deseti možných bodů.
Vymyslela jsem novou strategii. Občas něco někam přimíchat, když se nedívá. Občas to vyjde. Našla jsem recept na Zelené lívance od Kitchenette, které já dost věřím. Lívance Klárka miluje. Přimíchá se do nich zdravější mouka, kefír, vločky, chia semínka, a když se nikdo nekouká, tak kadeřávek.
Pouštím dětem televizi. Cokoliv chtějí, jen ať chvíli zůstanou u bedny. Rychle házím do mixéru všechny ingredience a zapínám. Směs se vesele zazelená. A už tu stojí.
„Mami? Co to je? Nejsou to ty lívance k večeři, že ne?“
Marně se snažím vymyslet nějakou super odpověď.
„Mami? Co to děláš? Není to večeře, že ne?“
A přichází Bertík. Kouká na starší ségru, přemýšlí, co může být špatně. Usoudí, že všechno a přidává se k jejímu už hysterickému řevu, že nebude jíst nic zelenýho. František sedí na zemi a řve taky. Jeden za všechny, všichni za jednoho, že jo.
Snažím se poučit ze scény u vaflí s jahodovou omáčkou (po vysilující scéně si koleduju o zásah norského Barnevernetu a nakonec musím slíbit, že už to nikdy neuvařím, a Klárka s nejvyšším odporem sní jednu vafli s jahodovou omáčkou, no fuj). Tentokrát neřvu, jsem ledově klidná a potvrzuju, že toto JSOU lívance a BUDOU k večeři a budou dobrý.
A že jestli chtěj řvát, ať jdou do pokojíčku.
Klárka vyleze na židli vedle mě a jde mi pomáhat. Když naliju zelenou směs na mouku v míse, znova se rozeřve.
„Né! Já se na to nemůžu koukat!“ ječí a já znova opakuju, docela klidně, že jestli bude brečet, má jít do pokojíčku.
Liju směs na lívance do lívanečníku. Bohužel, kadeřávek smrdí jako brokolice.
„To hrozně smrdí! Já… já to nevydržim, já musim jít pryč!“ říká teatrálně Klárka a odchází kvílet za roh. Vážně to smrdí.
Na židli vyleze Bertík. Kouká na lívance smažící se do zlatova a usoudí, že už nejsou zelený, tak je ochutná.
Namažu je marmeládou. Bertík si kousne a oznamuje, že to jde. Klárka ho pozoruje. Když ani po dvou minutách neumírá na pozření „lívanců s brokolicí“, přijde si taky pro jeden.
„Tak já to teda snim,“ oznamuje a namáčí lívanec ze všech stran do cukru se skořicí.
A tak slavím svůj největší výživový kousek. Klárka právě pozřela chia semínka, vločky, kefír, vejce a kadeřávek. To je celkem zdravá sestava! A dala si čtyři!
Zatímco uklízím kuchyň, vylíže talíř se skořicovým cukrem.
A tak zase končíme den s tím, že jsem strašná matka. Protože moje dítě je závislé na cukru. Protože jsem si všimla, že má poslední dobou problém se soustředěním (cukr zhoršuje ADHD a nesvědčí autistům, jsem četla) a vlastně se občas chová docela pitomě, přitom to byla taková šikovná holčička, to je podvýživa mozku (jsem četla)! Taky už měla dva kazy. A můžu za to já… Protože sama nejím spoustu věcí, protože nenosím svačinky na cestu ze školky, protože jsem jim nedávala chroupat mrkev, protože hnusně vařím, protože asi blbě čistím zuby, protože jsem jí dala šťávu, když byla mimino, protože to s dětma neumím… jednoduše proto, že jsem prostě strašný člověk. Strašný!!!
A v posteli mě Bertík obejme a řekne mi: „Maminko, mně ty lívance chutnaly. I když byly zelený. To přejde, viď?“
Bertíčku, prosím, ať to nepřejde!
Photo by Trang Doan from Pexels
Photo by Madison Inouye from Pexels
Photo by Tiago Pereira from Pexels
