Patřím mezi ty podivíny, kteří si vyzkoušeli zbrusu novou psychologickou diagnózu: enviromentální žal. Když jsem nedávno psala pro časopis Kondice článek o lidech, které skutečně trápí osud naší planety, zjistila jsem, že ve svém okolí mám pověst ekoteroristky. Teda takhle – domnívám se, že pokud mi to jsou lidé schopní říkat do očí a smát se tomu, tak je to se mnou ještě dobré. Ostatně si upřímně myslím, že většina mých známých ani netuší, jak moc ekoterorizuji vlastní domácnost. Podstatou enviromentálního žalu je skutečnost, že k smutnému osudu naší planety přispíváme každý už jen tím, že jsme. A já nejen že jsem, ale ještě jsem se třikrát rozmnožila. Prekérní situace. Co s tím?
Předně bych se ale stejně ráda obhájila, že nejsem ekoteroristka! Dělám i spoustu neeko věcí. Sice mě to mrzí, ale na něco se prostě necítím. Takže třeba jen zřídka využívám naši příměstskou dopravu, protože se domnívám, že za předpokladu, že bych se na určená místa dostávala o hodinu déle a že mám tři malé děti (ano, já taky nesnášim lidi, co používají větu “ale já mám malé děti”, ale tady to snad má opodstatnění), mi snad lze odpustit, že jezdím dieselem. Taky doma jíme dost masa a živočišných produktů a nakupuju i v normálních krámech – jo, máme doma věci z IKEA a co hůř, chodím tam ráda a ještě se mi to líbí. Ovšem když mi u kontejnerů na tříděný odpad sousedka s očima navrch hlavy vyprávěla, že v Sama doma mluvili o zero waste a řikali, že se daj místo igelitových pytlíků do krámu nosit vlastní látkové a že to určitě zkusí, ať to taky zvážim, neměla jsem sílu jí zkazit radost tím, že tuto aktivitu již nějaký ten pátek provozuji. Musela jsem uznat, že asi budu eko bio bambus.
Když mi pak stejná osoba o několik týdnů později říkala, že by ráda prodávala zero waste občerstvení, akorát, že na limonádu potřebuje kelímky z čirého plastu, protože eko varianty nejsou dost estetické a že si musí nakoupit dostatek kapslí do kávovaru a kde že sežene za dobrou cenu cukry a mlíčka, pochopila jsem, že pro většinu lidí jsem eko bio bambus za hranicí všedních dní.
Za obrovské producenty zbytečného odpadu skutečně platí rodiny s malými dětmi. Jednorázové pleny, vlhčené ubrousky, dětská výživa ve skleničkách, kapsičkách a plastových pixlách i touha maminek mít vše sterilní, krásné a nové, tvoří tuny nerecyklovatelného odpadu. A to dokonce i když se snažíte chovat ekologicky a rozumně. Vím, o čem mluvím, protože prostě nejsem ekoteroristka. I když svědomitě třídím odpad, máme na zahradě kompost, můj muž miluje doma produkované potraviny (přiznám se, že mnohem více než já) a podařilo se nám navzdory pochmurným věštbám veřejnosti používat na všechny tři děti látkové pleny, na některých frontách stále válčím.
Najet na látkové plenky bylo u prvního a druhého dítěte neuvěřitelně snadné. Přiznám bez mučení, že používám i ty jednorázové, protože jsou situace, kdy netoužím vlastnit pytel výměšků, ačkoliv mých vlastních dětí, a kdy látkovky prostě vadí i dětem. U třetího syna se přiznám, že používání látkových plen je mnohem vědomější proces, protože vzít a vyhodit jednorázovku je prostě tak jednoduché! Ale má to smysl, tak se snažím. Dokonce jsem po letech odporu zvládla i využití menstruačního kalíšku a snížila množství jednorázových hygienických potřeb na minimum. Nakupuju pouze přírodní kosmetiku, čisticí prostředky si nosím z bezobalového obchodu a stala jsem se mistrem v odstraňování skvrn. Fakt! Já už dostala i naftu ze svých milovaných džín. Doma máme slaměná brčka, jejichž výrobu jsem podpořila na HitHit.cz, a podržte se – ušila jsem 40 kusů látkových ubrousků, jelikož spotřeba těch papírových byla kolosální. Taky u pokladen hrdě odmítám vše plastové a igelitové, a pak se často s pyramidou potravin v rukou marně snažím dostat do auta.
Jo, toho dieselového.
A tady začíná výčet toho, co se mi nedaří. Já bych opravdu strašně ráda jezdila na kole nebo koloběžce, autobusem, chodila pěšky. Ale jelikož týdně ujedu nějakých 600 km a mám ty tři malé děti, je to jaksi nemožné. O tom masu jsem tu už psala. Snažím se, ale čočkové hamburgery už jsem do jídelníčku zkoušela propašovat dvakrát a dvakrát mi to bylo důrazně zakázáno. O mléčných produktech a vejcích ani nemluvím. Ale snažím se kupovat ty od šťastných slepic a veselých krav. Zkoušela jsem i domácí jogurt, ale nežral ho ani náš pes. A propos na psí exkrementy jsem si pořídila kompostovatelné pytlíky, ovšem ještě po roce ležely na dně našeho kompostu nedotčené i se svým obsahem.
Vytáhla jsem do boje s plýtváním potravinami. Do lednice jsem umístila krabičku “Eat me first”, kam mají členové domácnosti umisťovat věci, jimž brzy skončí trvanlivost nebo jsou načaté. Můj muž krabičku velmi často vyndává jako “bordel, co zabírá místo”, případně dovnitř ukládá vše, co se jinam nevejde. Slibovaných 800 dolarů ročně jako u soudruhů v USA asi neušetříme, ale občas v ní skutečně něco uvízne.
V Herbáři jsem také našla super recept na moučník ze starého chleba. My ho většinou dáváme kachnám, ale dobrá hospodyňka… Kateřina Winterová se hmoždila se strouháním na struhadle, já, jelikož jsem vybavená struhadlem z IKEA, které vše tvrdší než mrkev (včetně) odmítá strouhat, jsem na to šla od lesa a vytáhla kuchyňský robot značky Bosch. Úsporný recept mě tudíž vyšel na 1100 korun českých, jelikož jsem urvala jakési plastové udělátko, když jsem se vahou celého těla pokusila donutit přístroj nastrouhat kamenný chléb.
Zkoušela jsem také ekoterorizovat naši myčku – místo leštidla, jsem do nádobky lila ocet a místo tablet používala eko prášek. Po čase se nádobí potáhlo bílou mastnou vrstvou a já si ve druhé části příspěvku na blogu o americké eko domácnosti, kde jsem čerpala informace o využití octu, přečetla, že některé myčky ocet rozleptá a nádobí se pak potáhne bílou mastnou vrstvou, protože leštidlo neproudí do útrob myčky. Nepomohl ani kelímek s octem přímo mezi nádobím. V současné době máme kuchyňský vercajk už zase čistý a používáme eko bio bambus tablety z drogerie, ovšem můj muž se domnívá, že eko je na nich akorát tak krabice z recyklovaného papíru. Zatím alibisticky věřím slibům výrobce a nešťourám do toho.
A teď stojím před výzvou další. Spolu s kompostovatelnými pytlíky na psí exkrementy zakoupila jsem i několik balení kompostovatelných pytlů na odpad. O nich jsem se vzápětí dočetla, že stejně jako ty na psí exkrementy se hned tak nerozloží. A že nejlepší, co můžu udělat, je nepoužívat žádné. Jasně, proč ne. A tak jsem jednoho dne, zavázala poslední kompostovatelný pytel a odnesla ho do popelnice. Vracela jsem se domů s rozporuplnými pocity, že to prostě nedám. Měla jsem před očima obraz koše z mého dětství, kdy pytle do koše věčně někdo zapomínal koupit stejně jako sáčky do vysavače, a na dně koše zůstávaly po vysypání neidentifikovatelné a velmi nechutné útvary. To prostě nedám. Šla jsem se na svůj nový problém podívat, a byl tam! Ještě jeden pytel! Díky bohu za ty dary! To štěstí nedokážu popsat! Jenže brzy se naplnil i osud skutečně posledního pytle. Co si jen počnu? A tak jsem týden cpala do narvaného koše další odpadky, využívala sebemenší skulinky a předstírala, že ten koš vůbec není plný a ani trochu nesmrdí.
No tak, seber se! Je to jen koš! A co tam tak strašnýho házíš?
Nevim, prostě to nedokážu.
Až jsem na návštěvě u velmi neeko, nebio a nebambus rodiny otevřela skříňku s košem a heuréka! Papírová taška od nákupu. Taková blbost, ale mně to zvedlo náladu o tisíc procent.
A tak jsem zas o krok dál na cestě k zero waste domácnosti bez velkého sebezapření, aby jednou ty moje tři děti měli planetu, na které je radost žít!
I když jsem se já tak moc rozmnožila a jezdím tím dieselem…
Photo by Lisa Fotios from Pexels
