Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.
Takže, já díky střevní chřipce, která tedy veselá nebyla, ale…. Mohla jsem po dvou měsících beztrestně jíst rohlíky *smile* Nevím, jestli si dostatečně umíte představit, jaká to byla dobrota ten suchý rohlík, po tak dlouhé době *smile* ale vězte, že jsem se tvářila velmi podobně, jako tohle dítě *smile* Vincentka mi už chutnala o trochu méně. Nicméně, když jsem si ty dvě lahvinky v 7,30 ráno nesla hrdě z lékárny a potkala v domě rovnou dva sousedy, přála jsem si, aby jejich oči byli už po ránu rozlepené a dobře oba viděli, že je to minerálka a neházela jsem v domě zlé světlo ala – hele viděls jí, ještě není ani osm a už si domů táhne 2 lahve *smile*
Už je mi líp, tak se tomu můžu smát, navíc mně to ještě připomnělo, že v pondělí ráno přišel můj 130 kg kolega do kanceláře a už ve dveřích hlásil, že o víkendu snědl 3 pětilitrové mísy držkovky na ex a skončil zase se žlučníkovým záchvatem v nemocnici, jako už xkrát, takže tu ráno mával s jutovým pytlem plným rohlíků, že má zase dietu a jestli si prej si dám. „No nedám, já to nejím!!!“ A pak ještě, aby mně hned po ránu úplně naštval, tu pak rozkřikoval pyšně se napařujíc, že má za dva měsíce dole 15 kilo.
Tak já mám za dva měsíce dole 15 deko a to jsem neměla do včerejška rohlík ani jeden, jestli tohle je nějaká spravedlnost 😀
