Přátelé,
Tak nebudu dělat machra. 7 týden v karanténě jsem se dneska probudila s krizí jako vepř. Noc byla nevalná, divné sny (v jenom z nich mne někdo okradl ve spánku, takže první noční probuzení šokem, super), pořád jsem se převalovala a budila snad co hodinu. Ráno bych si bývala přispala, ale povinnosti volaly a nemělo cenu posouvat budík dál směrem k dopoledni. Vytáhla jsem si špunty z uší (prakticky bez nich už neusnu) a za pootevřeným oknem už jely dvě sousedky rozhovor o současné situaci a mohutně u toho gestikulovaly. Hulákaly přes celou ulici. Probodla jsem je z okna pohledem. Den byl nastartovaný v záporných hodnotách. Naštvaně jsem zamíchala rozpustný kafe, načež jsem si vzpomněla, že mají odpoledne dovést novou sedačku. Zadala jsem číslo objednávky do trasování, ale objednávka byla jen přijatá už tři dny a dále žádný posun. Zachvátil mne ničím odůvodněný pocit, že to možná vůbec nepřivezou a o víkendu budeme sedět v obýváku na zemi. Nekontrolovaně jsem sama sebe dostala pod tlak. Začala jsem nestíhat. Rychlá sprcha, žaludek zpíval symfonii z opery “Papal bych”, a můj obličej nenesl stále žádné známky make upu. Našla jsem telefonní číslo do té velké Švédské kuličky, ale tam to ještě nebrali. Jenže to už jsem chodila po pokoji jako tygr v kleci, protože za tím oknem ložnice, kde jsem se chtěla „v klidu“ nalíčit pořád jely ty klapačky. Bože! Co by dělaly, kdyby jim ty klapačky upadly na zem?? Eh? Když to utichlo ze západní strany, začala jsem slyšet jiné klapačky přes vchodové dveře. Další diskuzní duo, které probíralo něco ve smyslu „jo, ten to na ten fejsbuk napsal včera dobře.“ Už mi leze krkem, jak všichni mluví o tom samém, Covid se skloňuje ve všech pádech a když vidím někoho v roušce, tak se mi zvedá žaludek. Už jen ta výprava z domu: ujistit se, že mám gumové rukavice, dezinfekční gel, náhradní roušku a při samotném odchodu, že ji mám i na puse. Nějak na mne dolehlo těch dlouhých 7 týdnů různých opatření a omezení. Vím, že díky nim je situace u nás poměrně slušně zvládnutá. Jen při těch praktických činnostech zjistíte, jak žijeme opravdu v podivné době a připadám si jako v kleci. Už jen objednat si ten nábytek byl proces. Podařilo se mi to během dvou dnů. E-shopy jsou přetížené, všichni jsou přetížení, ale vysvětlujte to staré sedačce, které vylítla péra a místo sezení se utvořil kráter. Když je člověk pořád doma, tak má potřebu něco takového řešit, bo vás to sejří. Nakonec jsem se do dovolala operátorce, která mi sdělila, že se mi půl hodiny před dodáním dopravce ozve. Může mít ale zpoždění nebo nemusí…To se nikdy neví. Proč jsem tam vlastně volala? Zbytečná hysterie.
Z domu jsem odcházela s pocitem, že jsem zralá na některý z bohnických pavilonů a byla jsem vlastně ráda, že jedu za schůzku. Zajisté mi to pomůže dostat se z toho hnus stavu. A také že ano. Procházka spojená s rozhovorem, který jsem potřebovala pro jeden článek, mi prospěla neskutečně. Úplně mi změnila den. Serotonin si dal říct. Domů jsem jela sice stále vyčerpaná po nekvalitním spánku, ale zato s pocitem, že svět bude zase jednou v pořádku a my s ním. Měla jsem si možná ráno vylít na hlavu sklenici studené vody. Jenže, ono je to těžké…lidé se mezi s sebou hádají pořád o to, jestli je ten prevít, která nás tak paušálně poslal do pěknýho kopru, jen chřipka nebo něco jiného…ale to, jak to na nás dopadá psychicky …tak o tom se nikomu moc mluvit nechce. A přitom, by se o tom mluvit mělo daleko víc. O tom, že na nás padá existencionální úzkost a řada strachů, a že těchto stavů bude asi přibývat a nebude čas ani chuť hádat se o to kdo je větší laický epidemiolog a virolog. Jenže je to jednodušší než si uhlídat vlastní myšlenky a nelhat si do kapsy.
Tak tolik snad pro dnešek. Jo…ten nábytek samozřejmě nakonec přivezli a vše klaplo na jedničku. A tak se mi ulevilo. Nakonec to byl moc fajn den, který začal tím, že jsem vstala prdelkou nahoru, ale už jsem se zase přetočila správným směrem a na noc si raději zavřu okno, aby mne neprobudily zase další klapačky.
Přeji Vám klidný víkend a během něm vám sem vložím úryvek z jedné povídky, která vás snad pobaví????
Tereza
Tak nebudu dělat machra. 7 týden v karanténě jsem se dneska probudila s krizí jako vepř. Noc byla nevalná, divné sny (v jenom z nich mne někdo okradl ve spánku, takže první noční probuzení šokem, super), pořád jsem se převalovala a budila snad co hodinu. Ráno bych si bývala přispala, ale povinnosti volaly a nemělo cenu posouvat budík dál směrem k dopoledni. Vytáhla jsem si špunty z uší (prakticky bez nich už neusnu) a za pootevřeným oknem už jely dvě sousedky rozhovor o současné situaci a mohutně u toho gestikulovaly. Hulákaly přes celou ulici. Probodla jsem je z okna pohledem. Den byl nastartovaný v záporných hodnotách. Naštvaně jsem zamíchala rozpustný kafe, načež jsem si vzpomněla, že mají odpoledne dovést novou sedačku. Zadala jsem číslo objednávky do trasování, ale objednávka byla jen přijatá už tři dny a dále žádný posun. Zachvátil mne ničím odůvodněný pocit, že to možná vůbec nepřivezou a o víkendu budeme sedět v obýváku na zemi. Nekontrolovaně jsem sama sebe dostala pod tlak. Začala jsem nestíhat. Rychlá sprcha, žaludek zpíval symfonii z opery “Papal bych”, a můj obličej nenesl stále žádné známky make upu. Našla jsem telefonní číslo do té velké Švédské kuličky, ale tam to ještě nebrali. Jenže to už jsem chodila po pokoji jako tygr v kleci, protože za tím oknem ložnice, kde jsem se chtěla „v klidu“ nalíčit pořád jely ty klapačky. Bože! Co by dělaly, kdyby jim ty klapačky upadly na zem?? Eh? Když to utichlo ze západní strany, začala jsem slyšet jiné klapačky přes vchodové dveře. Další diskuzní duo, které probíralo něco ve smyslu „jo, ten to na ten fejsbuk napsal včera dobře.“ Už mi leze krkem, jak všichni mluví o tom samém, Covid se skloňuje ve všech pádech a když vidím někoho v roušce, tak se mi zvedá žaludek. Už jen ta výprava z domu: ujistit se, že mám gumové rukavice, dezinfekční gel, náhradní roušku a při samotném odchodu, že ji mám i na puse. Nějak na mne dolehlo těch dlouhých 7 týdnů různých opatření a omezení. Vím, že díky nim je situace u nás poměrně slušně zvládnutá. Jen při těch praktických činnostech zjistíte, jak žijeme opravdu v podivné době a připadám si jako v kleci. Už jen objednat si ten nábytek byl proces. Podařilo se mi to během dvou dnů. E-shopy jsou přetížené, všichni jsou přetížení, ale vysvětlujte to staré sedačce, které vylítla péra a místo sezení se utvořil kráter. Když je člověk pořád doma, tak má potřebu něco takového řešit, bo vás to sejří. Nakonec jsem se do dovolala operátorce, která mi sdělila, že se mi půl hodiny před dodáním dopravce ozve. Může mít ale zpoždění nebo nemusí…To se nikdy neví. Proč jsem tam vlastně volala? Zbytečná hysterie.
Z domu jsem odcházela s pocitem, že jsem zralá na některý z bohnických pavilonů a byla jsem vlastně ráda, že jedu za schůzku. Zajisté mi to pomůže dostat se z toho hnus stavu. A také že ano. Procházka spojená s rozhovorem, který jsem potřebovala pro jeden článek, mi prospěla neskutečně. Úplně mi změnila den. Serotonin si dal říct. Domů jsem jela sice stále vyčerpaná po nekvalitním spánku, ale zato s pocitem, že svět bude zase jednou v pořádku a my s ním. Měla jsem si možná ráno vylít na hlavu sklenici studené vody. Jenže, ono je to těžké…lidé se mezi s sebou hádají pořád o to, jestli je ten prevít, která nás tak paušálně poslal do pěknýho kopru, jen chřipka nebo něco jiného…ale to, jak to na nás dopadá psychicky …tak o tom se nikomu moc mluvit nechce. A přitom, by se o tom mluvit mělo daleko víc. O tom, že na nás padá existencionální úzkost a řada strachů, a že těchto stavů bude asi přibývat a nebude čas ani chuť hádat se o to kdo je větší laický epidemiolog a virolog. Jenže je to jednodušší než si uhlídat vlastní myšlenky a nelhat si do kapsy.
Tak tolik snad pro dnešek. Jo…ten nábytek samozřejmě nakonec přivezli a vše klaplo na jedničku. A tak se mi ulevilo. Nakonec to byl moc fajn den, který začal tím, že jsem vstala prdelkou nahoru, ale už jsem se zase přetočila správným směrem a na noc si raději zavřu okno, aby mne neprobudily zase další klapačky.
Přeji Vám klidný víkend a během něm vám sem vložím úryvek z jedné povídky, která vás snad pobaví????
Tereza
