Moje cesta před chemoterapií: Genetické testy, vyšetření a co mě čeká dál
Než začnou s chemoterapií rádi si vás pořádně proklepnou. Genetika, ultrazvuk srdce, EKG, krev, rozhovor se sestrou, rozhovor s doktorkou. Vážení, ta váha je jen číslo, měření tlaku, zase krev.
Den jsme začali na genetice. Rozhodla jsem se jít na genetický testy, který by mi měli najít nebo doufám spíš že nenajít zmutovaný geny BRCA 1 a 2. Tyhle testy tu nejsou povinný, pouze doporučený, ale přesto jsme na ně šla. Pokud se u mě najde zmutovaný tenhle gen, tak mám poměrně větší šanci rakoviny vaječníků a znovuobjevení rakoviny prsu. Někdy mám pocit, že tahle nemoc je jak Pandořina skříňka, jak se jednou otevře, tak nejen že nejde zavřít, ale ono se z ní taky táhne čím dál tím víc věcí. Rozhovor s genetičkou byl poměrně veselý, musel, protože jinak bychom se tma zbláznili. Nabídli mi taky genetický testy další možný mutace, ale ta by měla za následek rakovinu u dítěte. Ano, taky si ho nechám udělat. Mini chlapík by pak měl 50 na 50 šanci dědit mutace.
Přešli jsme do další budovy. Ultrazvuk srdce, skoro jako bych byla znovu těhotná, jenže tentokrát ten tlukot byl mnohem silnější a srdce mnohem větší. Pan ultrazvukař byl moc hodný, odpovídal rád na všechny moje všetečný otázky. Cestou k srdci ukázal játra: “teda, ty jsou krásný, tak zdravý. Aá slezina. A vy jste dneska nic nejedla? Nebo ani, ale nic tučného, že?” No jasně, že nic tučného ten oběd to byla samá zelenina a k tomu zeleninový džus. “Protože ten váš žlučník, ten je jako z učebnice. Vážně! Á aorta, krása.” Teda tolik jsem se toho nenaučila snad nikde. Při doprovodu ke dveřím mi ještě řekl: “vy jste tak krásná!” No jo, ale kterou mě myslel, ta játra, slezinu nebo žlučník?
EKG, paní z jihoafrický republiky, zanadávaly jsme si na toho oranžového debila, já se stihla jenom omluvit za své neoholený nohy. Jako vážně koho by to napadlo, že EKG se točí na nohou? “Já to chápu, je zima, kdo by se s tím holil.” No a bylo po EKG. Taková rychlovka.
Krev, asi tak čtyři ampulky, zase možnost zanadávání na oranžového debila a ven. Tenhle den je neuvěřitelně rychlý, možná proto, že toho máme hodně.
Přechod do další budovy, ještě jsme stihli další zeleninový džus. Procházka v mraze, na ulici jsme potkali mámu se dvěma dětma, měli tak krásný čepice, že jsme je oslovili na focení. Přijeli z Marylandu, chlapeček se léčí ve stejný nemocnici jako já. Perspektiva zase ta připomínka perspektivy a toho jaká je tohle nemoc zákeřná, a přesto jsou lidi schopni se tak krásně smát. Taky jsme se smáli a smáli se doopravdy ne na oko.
Rozhovor se sestrou. Všechny možný a nemožný vedlejší účinky. “Některé ženy si udrží až 50 procent vlasů.” “Tak tohle jste mi vážně neprodala.” “A co tohle: vypadají vám i chlupy na nohou a v podpaží.” Vesele pokračuje sestra. “No tak s tím jste měla začít. To beru!” No vlastně už jsme tohle všechno věděli, jen jsme netušili, že budu muset okamžitě na pohotovost s teplotou 38 stupňů. A ano, můžu si dát dokonce i alkoholický nápoj, ale ne do padání pod stolu. Ano, krevní testy budu potřebovat před každou dávkou chemoterapie.
Doktorka, prohlídka a další rozhovor. Další otázky, snad ani už nemáme, hodinová promluva se sestrou všechno vyčerpala.
Tak a v pátek jdeme na to, 10. února je můj první den chemošky, vlastně už si s ní můžu tykat, budeme kamarádky na delší dobu.
Zdroj foto: Anna Rathkopf
