Počátek nemocí

Byla jsem tiché, uzavřené dítě. Učitelky mě měly rády, protože jsem byla hodná. Rozuměj: nic jsem po nich nechtěla, neotravovala, vlastně o mně nevěděly. Dobře jsem se učila. Jsem celkem chytrá a na základce jsem nosila domů vysvědčení s vyznamenáním. To však bylo rodiči považováno za samozřejmost. Za každou trojku ze zkoušení nebo písemky se naši zlobili a já jsem se toho bála. Stejně jsem jim to provinile řekla hned po příchodu domů.

Život v kolektivu spolužáků jsem protrpěla. Byla jsem vždy ta divná, neměla moc kamarádek. Neuměla jsem se s ostatníma bavit a věděla, že je to špatně. Měla jsem pocit, že se o mně spolužáci baví a posmívají se mi. Asi je přehnané nazývat to utrpením ve srovnání s nemocemi, válkou, chudobou, životem bez rodičů, já vím. Ale bylo to velmi nepříjemné. A žijte v nepříjemnu patnáct let. Stávalo se, že jsem přišla domů ze školy, zabouchla dveře, opřela se o ně a rozbrečela úlevou, že jsem konečně v bezpečí.

 

Kolem patnácti let jsem onemocněla. Navenek se projevilo, že něco není se mnou v pořádku. Nejdřív po stránce duševní a později tělesné. Vyrůstala a dospívala jsem s přesvědčením, že nejsem úplně normální. Jsem nějaká divná, vadná. Měla jsem pocit, že to každý o mně ví a je to na první pohled vidět. Že se o mně lidi baví a posmívají se mi. Nejsem jako všichni ostatní. Rodiče to vědí samozřejmě taky, nelíbí se jim to, ale protože mě mají rádi, tak si mě nechají a smíří se s tím.(Když sem ťa kúpil, zožrat ťa musím – přísloví naši používali žertem na věci, z nichž nebyli nadšení. Na mě pasuje perfektně.) Do dospělosti jsem cítila, že je ze mě otec zklamaný.

 

Nejdřív jsem bývala bez zjevných důvodů smutná a plačtivá. Sama jsem to nedokázala jasně vysvětlit. Nebylo mi dobře mezi lidmi. Vlastně kdekoli jinde než doma. Jenom doma mě mají rádi a nevymění mě. Když jsem si postěžovala, že se se mnou děcka nechcou kamarádit, řekli mi: “Nic si z toho nedělej, jsou hloupí”. Takže já jsem jediná chytrá mezi blbci, ale stejně pořád sama a ti blbí se kamarádí. To je k ničemu. Při nějaké zábavě, oslavě, v tanečních to došlo tak daleko, že jsem se nedokázala zbavit zábran a bavit se a přitom viděla ostatní, jak se dobře baví a já mezi ně nepatřím, že jsem se zavřela na záchod a brečela. Hrozně jsem si přála, aby někdo přišel a zeptal se, co se děje a vzal mě s sebou na parket nebo mezi ostatní, ale asi jsem brečela potichu. Pak jsem si utřela oči a nikoho to nezajímalo. I když u toho byli rodiče a třeba se zeptali, proč brečím, asi mě nepochopili. Nebo zase odbyli tím, nic si z toho nedělej.

 

Otec byl shodou okolností psychiatr. Jednou jsem se mu s velkým úsilím svěřila a on usoudil, že je to nějaká depresivní porucha a sociální fobie. Začal mě léčit. Dal mi přečíst knížku o té fobii a vysvětlil účinek antidepresiv. Že nezlepšují náladu jako drogy, ale vyrovnávají hladiny látek v mozku. Někteří lidé mají prostě málo serotoninu a tak léky potřebují. Taky mi vysvětlil, že tato nemoc nebo porucha je chronická, trvá dlouho, někdy i celý život. Dá se léčit farmaky, ale musím počítat s tím, že třeba několik let anebo opakovaně po celý život budu antidepresiva brát. Pro mě zase další důkaz, že jsem vadná. Byl pro mě vždy velká autorita. Jako otec i jako lékař. Věřila jsem, že mi chce a umí pomoct. Ty léky opravdu zmírnily moje plačtivé nálady. Vůbec ale neřešily jejich příčinu. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že se i otec mohl mýlit. Chtěl mi pomoci způsobem, jaký znal a o kterém myslel, že je účinný. A asi mi neuměl pomoci jinak. Já jsem potřebovala chápajícího tatínka a jeho podporu, aby mi řekl, že jsem v pořádku taková, jaká jsem (po tolika letech, které od té doby uplynuly, u psaní této věty brečím) a ne psychiatra. Kdyby řekl: ” Holčičko, mě to trápí, když tě tak vidím, ale nevím, jak ti pomoct. Co mám udělat?”, asi by se mi ulevilo. Abych mu nekřivdila, vzal mě ke kolegyni psycholožce, ale nemělo to smysl. Když člověk neví, co se sebou, žádný odborník mu do hlavy nevidí a nemůže pomoci.

 

Léky jsem brala asi deset let a dávno dospělá jsem se odhodlala otci říct, že chci chodit k jinému lékaři. Souhlasil a doporučil mi kolegu, kterého jsem si právě vybrala. K tomu druhému psychiatrovi jsem ještě pár let chodila pro recepty. Došlo mi ale, že potřebuju psychoterapii, s někým si promluvit a pochopit, proč se cítím tak, jak se cítím.

 

Většinu nápadů, které znamenají velkou změnu v životě, mívám nad ránem, kdy už nemůžu spát. Jsem odpočatá, optimistická a těším se, až se do toho nápadu pustím. Bohužel takových rán je jen pár za rok. A jednou mi došlo, že nepotřebuju antidepresiva. Že si pomůžu sama (spolu s terapií) a celé to dosud byl omyl. A už jsem si nevzala ani prášek. Vím, že se bez porady s lékařem nemají léky vysadit, rozhodně ne najednou. Že si tím taky ublížím. Ale i dřív jsem brala léky chaoticky a bolela mě pak z toho hlava. Teď kupodivu nic. Bylo to správně. A přišla jsem na to sama. Ještě pár týdnů jsem měla nutkání jít to doktorovi vysvětlit, ale bylo by to zbytečné.

 

Asi o pět let později po začátku duševní poruchy jsem onemocněla tělesně. Studovala jsem, byla ve stresu v neznámém prostředí, nebavilo mě to a jedla jsem špatně (tak, jako na kolejích). Začala jsem mít průjem. Styděla jsem se, bála toho, co by to mohlo znamenat a tak mi na sobě nezáleželo, že to trvalo několik měsíců. Ani to nedokážu spočítat. Když už jsem nemohla ani nikam jít, protože jsem potřebovala na záchod co půl hodiny, řekla jsem to doma otci. Samozřejmě, že ne celou pravdu. Dal mi léky na normální průjem, a když nezabraly, vzal mě na internu. Tam mě vyšetřili a zjistili rozsáhlý zánět tlustého střeva. Nasadili léky, mimo jiné kortikoidy a poučili mě o ulcerozní kolitidě. Opět se jedná o chronické onemocnění, léčitelné, ale pokud budu celý život brát léky a budu pod kontrolou, můžu se cítit v určitých fázích dobře. Je ale velmi pravděpodobné, že nemoc může opakovaně propuknout. Údajně se toho moc neví o jejích příčinách, je způsobena kombinací nezdravého životního stylu (nepravidelné stravování, stres), bakteriální nákazy, přílišné hygieny a dědičných predispozic. Jíst jsem měla to, co mi vyhovuje, nebo mě nedráždí. Ve fázích nemoci to byla hlavně rýže, bílé rohlíky, cukr, mléko a v obdobích klidu téměř cokoli. Nedostala jsem žádné další rady, jak se vyvarovat stresu. Prostě jsem měla brát prášky a nechat se léčit.

 

Asi dvakrát jsem byla hospitalizovaná, když už jsem na tom byla vážně bledě (doslova – byla jsem anemická a skoro průsvitná). Když si vzpomenu na nejhorší fáze nemoci, vůbec nechápu, jak jsem to vydržela. Kdyby to líčil někdo jiný, řeknu si, chudák, měl to vážně těžké, ještě ze mě to tak nesebralo. Myslela jsem, že to všechno ke mně nějak patří (že mi to patří), byla jsem trpělivá (tedy ochotná trpět). Nechala jsem školy a zůstala doma. Na záchod jsem potřebovala každou chvilku, takže jsem radši neodcházela z domu. Když už jsem musela někam jít, odskočila jsem si před odchodem, někde po cestě na nádraží v křoví (velice ponižující zkušenost), ve vlaku v průběhu desetiminutové jízdy, na nádraží a pak v každé restauraci, která byla poblíž. Cestou zpátky totéž. Odbíhala jsem i v průběhu oběda mezi polévkou a druhým jídlem. Na výletě s přáteli jsem brečela vyčerpáním po výšlapu na kopec (na jižní Moravě, kde je skoro rovina). Vysoké dávky léků, případně pobyt v nemocnici, mi pomohly a cítila jsem se relativně dobře. Stejně jsem ale z lékařových informací měla pocit, že se můj stav pomalu postupně zhoršuje. Ty části střeva, které jsou poškozeny, se už nespraví a každý další projev choroby ho poškodí víc.

 

V období klidu jsem chtěla otěhotnět. Lékaři to schválili a vysadili mi léky. Brala jsem jen nějaké bakterie na úpravu mikroflóry. Kupodivu jsem se v první těhotenství cítila úplně zdravá. Bez léků, v klidu, těšila jsem se na syna. Narodil se v pořádku. A já (blbá) krátce po porodu šla zpět k lékaři, at´ se o mě zase stará a napíše mi znovu léky a předejde se znovuvypuknutí nemoci. A dál jsem je brala a poslušně chodila na kontroly. Několik let jsem byla v klidu, až jsem chtěla znovu otěhotnět. Bohužel se mi v průběhu našeho snažení několikrát trochu přitížilo a nemohla jsem tedy léky vysadit, naopak mi lékař zvýšil jejich dávku. Většinou jsem to v ordinaci obrečela a doktor mě utěšoval, že se to bude trvat jen pár týdnů, než se mi zase uleví.

 

Když jsem otěhotněla podruhé, bylo to v období relativního klidu. Ale hned v prvních týdnech mi bylo hrozně špatně. Jako první jsem šla na gynekologii, kde mě ale doktor postavil do latě. “Co byste chtěla, když jste těhotná? Proto se tomu říká jiný stav, že je vám špatně. Na to vám neschopenku nemůžu dát.” Přitom jsem byla ráda, že jsem se do ordinace doplazila a málem omdlévala v čekárně. Internista to naštěstí pochopil a zůstala jsem doma po celou dobu těhotenství. Bohužel jsem ale po celou dobu brala nízké dávky léků a nebyla jsem úplně v pořádku, až to malá nevydržela a narodila se dřív. Do jaké míry je její stav ovlivněn mou nemocí, nevím. Ale určitě jsem ráda, že ji máme.