Původně jsem tento týden chtěla zveřejnit svůj poslední článek k sérii Hlava plná nápadů, ale vlezlo mi do toho něco aktuálnějšího. V rámci své transformace jsem přišla na to, že musím zpomalit. A netýká se to jen mluvení a přemýšlení, ale hlavně životního tempa. Řítím se svým životem, jako rychlík. A pěkně podle plánu, ve stanoveném rytmu. Žádný waltz, ale rychlý quickstep.
Už jsem i několikrát zpomalila, ale vždy se to vysilující tempo vrací. A s tím teď hraju (v Životě jako hra si hrajeme). Myslela jsem si, že když se dám na cestu minimalismu, tak zpomalím automaticky. Ale to se nestalo. Jen se minimalisticky řítím životem dál. Jako bych měla potřebu všechno strhnout sama. Ale já sama nejsem. Mám kolem sebe spoustu pomocníků. Stačí jen požádat. To jsem neuměla, pak jsem se to díky koučování naučila a zase na to zapomněla. A teď v rámci tréninků (v akademii koučů) a koučování, si to zase připomínám.
Ale není to nic jednoduchého. Vždy se stane něco mimo plán, co je potřeba udělat. A odsune mi to, co jsem udělat chtěla, ale já to přeci stihnu i tak, ne?
Stíhám, ale před dvěma týdny jsem odpadla. Vyčerpáním. Tolik jsem na sebe tlačila a jela (práce, rodina, sport, jedna výzva za druhou, osobní rozvoj, meditace, psaní….), že došly síly. A tělo začalo prostě stávkovat. Energie z meditace nestačila na udržení toho všeho. A tak jsem dva dny téměř prospala. A pak si dala jednodenní půst a očistu. A do kalendáře si píšu jen 3 opravdu důležité věci, které také udělám. A pak je místo na odpočinek a delší meditaci a klidnou ranní sprchu.
Takže teď jsem si zavřela oči a pila svoji odpolední kávu jen tak, v klidu. A poslouchala hudbu, co mám ráda. Stačilo se zkrátka jen na chvilku zastavit a sepsat to. Uvědomit si, co tím tempem získávám nebo spíš ztrácím. Pohladila jsem se v představách po tváři a řekla svému tělu promiň.
Není kam spěchat. A ty chvilky zastavení přes den jako kompenzace nestačí. Je třeba si vychutnávat každý okamžik – chůzi, jídlo, dýchání, klapání klávesnice, pokec s dětmi, koučování, telefonování, tok myšlenek …., no mohla bych to tu popisovat asi hodně dlouho.
A nejhorší na tom všem je, že tohle všechno jsem přeci věděla. A učila to druhé. Ale jak se říká – kovářova kobyla….
Mám teď v kalendáři místo deseti úkolů nový návyk – ZPOMALENÍ.
Takže vzhůru do zpomalování a vychutnávání…. „Dolce vita“ 😉
