A jsme ve finále, milé dámy. Poslední část mé zkušenosti. Ta nejnáročnější… 
Čekání na operaci mi zpestřil koronavirus. Plánování termínu tak, aby neomezil dětské kroužky, mě vyloženě pobavilo. Myslím, že letos bych si mohla nechat vyměnit celou hlavu a kroužky by to určitě neovlivnilo. No nic. Buď to vyjde nebo ne. Je to osud. A pak sedím v pracovně další psycholožky a nadšeně jí vyprávím, jak je to vlastně kosmetický zásah a jak to bude super. A Vlaďka Bartáková, zkušená matka čtyř kluků a opora stovek zoufalých matek, se na mě podívá a položí mi tu základní otázku: „A je vám jasný, že to fakt bolí?“ No jasně, jak jinak, bolí… ale doma přece jen nadhodím, že pravděpodobně nebudu moct pár týdnů po operaci tak úplně fungovat a péče o děti a domácnost bude z velké části na manželovi. Odkýve mi to.
Čím blíž je termín operace, tím víc se nadšení mění ve strach. V říjnu mám dojem, že se mi prsa celkem spravila. V listopadu jdu na mamografické vyšetření a vlastně se modlím, aby mi doktorka řekla, ať neblbnu. Neřekne nic. Kvůli covidu jsou zastavené všechny plánované operace. Anesteziologové z Vysokého nad Jizerou jsou převelení do větších nemocnic. Že by znamení? Jupí.
Poslední listopadový týden je jasné, že operace bude. Tak, teď se musím přiznat svému praktikovi kvůli předoperačnímu vyšetření. Pane bože, jsem slepice… Doktor nic neříká, dokonce se ani netváří, ani nic nenaznačuje. Jen kouká do mé složky a přemýšlí: „Vy tu máte v anamnéze rakovinu prsu. Nepřemýšlela jste o genetickém vyšetření? Abyste tam za pár let nemusela znova…“ No bezva. V e-mailu mi přistávají informované souhlasy. Jsem si naprosto jistá, že to nepřežiju. Že si nechám rozřezat zdravá prsa a jednou mě to dožene. Proč sakra potřebuju jiná prsa? Abych se nemusela stydět v sauně? Jsem slepice. Vážně. Manžel mě ujišťuje, že to můžu klidně odvolat. Jestli se bojím, jestli to nechci, můžu to odvolat, jsou to jen peníze. Můžeme na to zapomenout. Jenže tohle nemám v povaze. Takže 1. prosince nastoupím poslušně na příjem.
Nemocnice je úplně plná, takže na pokoji mám společnost. Dáváme se do řeči. Sympatická pětačtyřicátnice mi vypráví o své zraněné ruce, životě s postiženým synem, problémech ve vztahu. Připadám si ne jako slepice, ale doslova jako kráva. „Ale to přece vůbec ne. Je fajn, že pro sebe něco děláte. Já být mladší, zvažovala bych to taky. Když máte tu možnost, jděte do toho a nevyčítejte si to!“ povzbuzuje mě spolubydlící. Stejně mi to tak nějak připomíná scénu z thajského vězení v Bridget Jones. Jo, taky mě bil…
O chvíli později přichází další filmová scéna – na tělo mi doktor rýsuje linie řezu a jakési čáry. Pamatujete tu scénu ze Sexu ve městě? „Jste jako Indián!“ směje se spolubydlící. Já si přijdu jako Samantha. Chce se mi brečet, ale během kreslení si musím přiznat, že prsa se nezlepšila. „Máte je teď víc do strany. Tou operací se hmota přesune víc dopředu. Tuk tam vykoná tu samou práci jako implantáty. Takže pokud vám nevadí jizvy, budete mít pěkná přirozená prsa,“ vysvětluje mi doktor Lhotský. Jenže na jak dlouho? Prsa prý nejvíc dostávají zabrat během těhotenství a kojení, a samozřejmě během radikálních změn vah. Nic z toho neplánuju, takže prsa by měla vydržet v dobré kondici velmi dlouho. Uf, tak aspoň něco.
Nicméně na sál odjíždím s brekem. Jsem pitomá.

Probouzím se kolem osmé večer. Mám příšernou zimnici a neskutečně mě bolí stehna. Dostávám dvě deky navíc a něco proti bolesti. Jen vyťukám manželovi zprávu: žiju.
Budím se znova v jedenáct. Už jsem schopná uvažovat. Bolest ve stehnech přešla do pálení. Bolí mě břicho. Jako extrémně namožené svaly. Sestřička mi přichází píchnout něco do břicha. Ani to necítím. Po pár minutách to začíná pálit.
V průběhu noci začínám cítit prsa. Spím na zádech. Budím se po dvou až třech hodinách, ale dá se to vydržet.
Ráno už jdu na převaz po svých. Pomalu, ale jde to. Vytahování drénů není rozhodně nic příjemného. Jsem příšerně unavená, pálí mě stehna a místo plochého břicha mám oranžový balón. Strašlivě páchnu dezinfekcí a docházím k závěru, že mi poleptala stehna. Před obědem zjistím, že přesně podél těch záhadných čar na stehnech se mi dělají modřiny a přesně podél těch čar mě to taky tak pálí. Tam se bral tuk. Břicho až tolik necítím.
Po obědě se přesouvám o 20 km dál ke své mamce. Mám problém se obléknout, chodím jako důchodce po mrtvici, ale řízení mi kupodivu nevadí. Trochu zvažuju, že bych to odřídila domů. Hodinu a půl. Nakonec dám přednost klidu. Další den proležím v posteli. Třídím fotky do fotoknih, co mi chybí pod stromeček. Jde to. Uf! V jednom z informovaných souhlasů jsem se totiž dočetla, že lehčí kancelářské práce budu zvládat po týdnu. Háček byl v tom, že to byl přesně týden, kdy jsem musela dokončit obecní zpravodaj. Já vím. Pitomost. Neumím plánovat…
V noci už spím i na boku. S léky proti bolesti se to dá vydržet. Druhý den už odřídím celou cestu domů. Jsem unavená, všechno mě bolí a hlavou mi pořád běží, že to byla pekelná blbost. Zvlášť když doma zjišťuju, že se mě nikdo nemůže ani dotknout. Vysvětlete to dvouleťákovi. Tohle byla vážně blbost. Měla jsem pár let počkat.
Další dva dny mám náladu pod psa. Vážně lituju, že jsem něco takového vymyslela. Ležím v posteli s notebookem, chvílemi spím, třetí den po operaci se dovleču i ke kadeřnici. S covidem v zádech si netroufám se přeobjednávat. V zrcadle koukám na strhanou ženštinu se čtyři dny nemytými vlasy. Nemůžu se sprchovat celá a nedokážu si vlasy omýt v předklonu. Jsem totálně na dně. V hlavě mi zní slova Vlaďky Bartákové. „A víte, že to bude bolet?“ Věděla jsem to, ale absolutně jsem si to nepřipouštěla. V mé hlavě mě čekaly maximálně dva měsíce, kdy prostě jen nebudu chodit běhat. Tohle jsem nečekala. Bolí to. Silikony prý bolí strašně. Asi bych je nepřežila. Ten pocit bych popsala jako obrovskou modřinu na namožených svalech. Nejsem zvyklá brát léky proti bolesti. Zapomínám na to. Když si něco zobnu, je mi mnohem líp.
Čtvrtý den se to zlomí. Funguju bez léků na bolest. Dokážu normálně chodit, v pohodě se oblékám, zvládám fungovat s dětmi. Finišuju práce na zpravodaji. Večer se můžu poprvé osprchovat. Speciální podprsenka vypadá jako ta sportovní se zipem vpředu. Je docela pěkná a rozhodně praktická. Když táhnu za jezdec, bojím se. A pak to ze mě spadne. Je to fakt pěkné. Na podprsence mám velikost 80B, ale to, co vidím, jsou tak pětky. Vypadají silikonově, protože se ani nehnou, ale je to vážně pěkné. Jizvy mám zakryté jen tenkou prodyšnou náplastí. Žádná řezničina, jakou jsem tak nějak čekala. Objem se časem zmenší zhruba o třetinu. Část tukových buněk se neuchytí a část objemu tvoří roztok, kterým se tuk získával z břicha a stehen. Dočetla jsem se, že se většinou musí tukový transfer zopakovat. Z toho mi trochu vstávají vlasy hrůzou. Ale vypadá to vážně pěkně.

Od operace uběhl necelý měsíc. Otok na prsou ustoupil. Jsou přirozeně měkká ale pevná a plná. Pořád si držím svou velikost 75E, i když ještě dva týdny budu nosit kompresní prádlo. Než se na ně podíval můj muž, trvalo to dva týdny. Bál se, co uvidí. Pořád je to spíš takové moje tajemství.
Denně si masíruju jizvy – jen zatlačit prstem a posunout se dál, zatlačit, posunout. Namazat něčím mastným.
Denně odpovídám na dotazy, jaké to je. Holek, co o tom přemýšlejí, je mnohem víc, než jsem si myslela. Nejsem asi ve fázi, kdy bych s čistým svědomím dokázala operaci doporučit. Ale čím dál víc si uvědomuju, co šlo udělat líp. Zaprvé počítat s tím, že to fakt bude bolet. Že nebudu moct běhat bylo jasné. Ale bolí to tak, že jsem týden nedokázala pochovat vlastní děti. Popoběhnout pár metrů, když mi ten nejmladší ujížděl na motorce. Vyluxovat. Odnést si prádlo ze sušičky do obýváku. Sundat z půdy krabici s dárky. Zadruhé počkat třeba rok, až nebude nutné používat kočárek, přebalovat, zvedat. Zatřetí vážně si dopřát týden volna. Ani lehčí kancelářské práce. Jen regenerovat.
Ale pokaždé, když jdu večer do sprchy, dívám se chvíli do zrcadla. S úsměvem. Tak pěkná prsa jsem nejspíš neměla ani před dětmi…
PS: Pokud vás zajímá ten odběr tuku, tak na stehnech ho vidím docela jasně. Nejsou mou problematickou partií, takže jediné místo, kde se drží, je horní část vnitřní strany. Na břiše se mi rozdíl nezdá velký. Respektive já nic nevidím, ale kamarádka se dušuje, že TO vidí. Ještě pořád mě „bolí kůže“. Slibuju si od toho, že je to ještě oteklé. A pak bude to ploché nic, co jsem nikdy neměla:) Odborněji si o modelaci vlastním tukem můžete přečíst ZDE.
Photo by The Lazy Artist Gallery from Pexels.

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account