Nová prsa: Měsíce před operací

Další díl pro ty z vás, které přemýšlejí o novém dekoltu. Tentokrát odbornější. Aneb co jsem nastřádala za informace během čekání na operaci a psaní článku o ženách, které si nejsou jisté, zda plastika prsou neodporuje životní filozofii založené na souladu s přírodou…
Na konzultaci jdu hned zkraje července. Mám vlastně jen jedno dilema – být spokojená sama se sebou, umět stárnout s grácií, být vděčná, že mi ta prsa mohly změnit tři zdravé děti, nebo prostě využít možnosti moderní medicíny a myslet na to, že na rozdíl od babičky Boženy Němcové tu budu pravděpodobně o nějakých 30 let déle a že ženy mohou a mají i po svatbě a dětech vypadat prostě dobře? Když se mě v kuchyňce u kafe ptá šéfredaktorka, jestli nemám nějaké zajímavé téma, vypálím tohle. Líbí se. „Tohle se pořád mění. Vemte si, že třeba operaci víček už dneska ani nevnímáme jako nějakou plastiku, ale vlastně jen jako lékařský zákrok. Třeba to tak bude i s prsama?“ přemýšlí kolegyně při poradě. A tak se pouštím do psaní článku o ženské kráse vnější i vnitřní.
Jako prvního zpovídám během své vlastní vstupní konzultace doktora Lhotského. Líbí se mi nemocnice ve Vysokém nad Jizerou, protože jsem se kousek odsud narodila a celkově mi vyhovují menší zařízení, kde je víc prostoru pro nějaký lidský přístup. Mám velmi dobré reference na doktora. Rozhodně nechci ze sálu odejít jako reklama na plastikářský průmysl. „Prsa budou vypadat naprosto přirozeně,“ ujišťuje mě doktor Radek Lhotský a kreslí mi na papír, co se bude dít. Zjednodušeně řečeno mi oříznou bradavky a další řez povede středem prsů a v linii pod prsy. „Jizva kolem bradavky nebude patrná, i jizvy vpředu se kupodivu snadno hojí. Nejvýraznější zůstane ta pod prsy, kterou ale kryjí za běžných okolností prsa samotná,“ vysvětluje mi doktor. Vybrala jsem si modelaci prsou. Nechci implantáty. „Modelací jsme u větších prsou schopní vytvořit velmi pěkná prsa. Jejich výhodou je, že není nutná žádná další operace, pokud si ji nebudete přát, a budou přirozeně stárnout s vaším tělem,“ pokračuje plastik. Silikonové implantáty vydrží průměrně deset let, pak je potřeba je vyměnit. U mých prsou nejsou potřeba. Hmoty je dostatek, jen „zkrátit“ kůži je potřeba. Když zaslechnu tohle slovo, trochu zrudnu. Doktor mě ujišťuje, že není proč se stydět. Moje prsa zdaleka nejsou důvodem k nějakým mindrákům. Opatrně se ptám i na samotnou operaci a rekonvalescenci. Čekají mě zhruba dvě hodiny v celkové anestezii a šest týdnů klidu. Po dvou týdnech už je operační rána z velké části zhojená a začíná se pečovat o jizvy. Zhruba po třech měsících už je možné fungovat bez omezení. Dívám se na fotky a skutečně už po dvou týdnech jsou jizvy růžové a zacelené.
„Modelací se prsa opticky zmenší. Pokud nechcete implantáty, je možné použít váš vlastní tuk,“ představuje mi Radek Lhotský poměrně novou metodu lipofillingu. Tam, kde tuk přebývá, se odebere, tam, kde chybí, se přidá. No nezní to skvěle? Operace se sice protáhne až na čtyři hodiny, ale prsa budou plnější a pevnější, i když pořád čistě přírodní. No bezva, za to si připlatím. „Prsa po operaci příliš nebolí, ale počítejte s tím, že místa, odkud se tuk bere, jsou velmi bolestivá,“ varuje mě doktor. S vidinou konečně plochého břicha jsem ochotná to risknout. Kdyby byla možnost odejít na sál okamžitě, půjdu. Takhle to ale nefunguje, takže se nakonec domlouváme na 1. prosince.
„Jsi blázen?“ koulí očima kamarádka. „Před Vánocema?“ Nejsem blázen. Důvodů mám hned několik. Zaprvé chladnější počasí mi zaručuje větší pohodlí při hojení. První týdny budu nosit speciální kompresní podprsenku a rozhodně se nebudu moct koupat ani v moři natož v rybníku u nás ve vsi. Zadruhé mi nebude vadit omezit sport. Poněvadž venku je zima, tma a hnusně a víc energie mě stojí přemluvit se k aktivitě než onu aktivitu vykonat. Zatřetí mi bude stačit jen o dva týdny zkrátit dětské plavání, kam chodím s oběma syny. Svátky využiju k hojení a po Novém roce budu pravděpodobně opět schopná hupnout do bazénku s batolaty a zpívajícími maminkami. Navíc to přesně sedí i mému menstruačnímu cyklu – není dobré operovat během menstruace kvůli silnějšímu krvácení a jedna zkušená majitelka nového poprsí mi poradila vyhnout se operaci v době ovulace, kdy prsa natékají. „Jsem spokojená, ale možná to chtělo střihnout trochu víc,“ prozradila mi. No a pak je tu jeden důvod, na který tak úplně hrdá nejsem. Zima, silné oblečení a přirozená přestávka ve všech kroužcích mě bude krýt. Nejsem si jistá, jak moc o tom chci mluvit se svými bližními.
Vědí to moje kamarádky. Ví to moje šéfová v Kondici. Nakonec seberu odvahu a přiznám se vlastní mámě. Její reakce je mnohem víc v pohodě, než jsem čekala. „Tvoje starosti bych chtěla mít,“ říká mi a dodává: „Jestli se ti něco stane, zabiju tě…“ Domlouváme se, že babičku z toho vynecháme. Po vlastně celkem krátkém přemýšlení volím tu nejzbabělejší variantu – nikomu dalšímu už to neřeknu. I když vím, proč to dělám, i když jsem o tom vždycky mluvila, i když na to mám připravené peníze, i když jsem dospělá, a i když všichni vědí, že si vždycky dělám, co chci, tyhle diskuse mě nelákají. Ne, já se vážně bojím. Reakce, odsouzení, degradaci na „tu s těma umělejma kozama“ nebo na tu, co nebyl dost hezká a musela si nechat pomoct. Líbí se mi francouzský přístup. Plastika je možnost, cílem je, aby to nebylo poznat. Je to čistě soukromá záležitost.
Když během čekání na operaci pracuju na článku o prsou a ženském sebevědomí, mám možnost mluvit s docentem Měšťákem. „Víte, implantáty, to jsou peníze. Čím větší jsou, tím víc vás stály,“ říká mi s despektem v hlase uznávaný plastik. „Tohle já nedělám. Poznám to na první pohled a neuznávám to. Udělal jsem to jednou jedinkrát. Ženě, které zemřelo dítě, a ona se nějak transformovala do těch obřích prsou. Ale důvod byl psychologický. Plastik musí být tak trochu i psycholog a z mé ordinace odešla řada žen s nepořízenou, jen s hezkou větou o nich samých,“ vypráví mi chirurg s celoživotní zkušeností. Daří se mu dokonce přesvědčovat ženy s implantáty, aby daly přednost modelaci. Uf, vybrala jsem si dobře.