Možná o tom přemýšlíte. Nechat si udělat “nová prsa”. Já jsem to před měsícem udělala. Jako novinářka mám tu výhodu, že své soukromé problémy můžu proměnit v téma článku a mluvit s nejrůznějšími odborníky. A jako novinářka nemám problém jít s kůží na trh. A tak je tu malý seriál o tom, co se člověku honí hlavou, co se říká a co je pravda, i o zcela reálné modelaci prsou s využitím vlastního tuku. Tak tady je první díl…
Jak se pozná, že máte děti? U mužů zřejmě jen pohledem do matriky, u nás žen je příznaků několik. Když vynechám všudypřítomné fleky na oblečení, schopnost usnout uprostřed válečného pole, jen když tam nejsou děti, a obsah kabelky čítající několik autíček, náhradní trenýrky, otevřenou rtěnku a boty panenky Barbie, že máte děti máte už napořád napsáno v dekoltu nebo na břiše nebo na zadku, v pánevním dnu nebo ve vlasech… Jasně, existují potvory, na kterých nepoznáte ani čtyři děti. Nezbývá než závidět. Moje tři děti dokázaly posunout ručičku váhy dokonce níž, než byla před prvním těhotenstvím. Dokázala jsem rozcvičit pánevní dno a musela jsem si časem přiznat, že moje břicho vypadá přesně jako před dětmi, protože holt nikdy nebylo úplně ploché a pevné. Jenže moje prsa končila každé kojení o centimetr níž.
Že už nemám pěkná prsa, jsem si uvědomila po ukončení prvního kojení. Dva týdny se nedělo nic, pak přišel šok. Povislá prázdná kůže. Po několika měsících se to tak nějak spravilo, ale začala jsem být enormně citlivá na slovní spojení „vytahaný cecky“, „psí uši“ nebo záběry důchodkyň s popiskem „kozy jako šumavy“ (jako ty chleby). Po druhém kojení nebyl šok tak velký, jak jsem čekala, ale podprsenka zela tak trochu prázdnotou. Tehdy jsem si poprvé zašla do Le Chaton pro tu skutečně padnoucí podprsenku. Velikost 75 E. Cože? A pokaždé, když jsem se vydala pro novou, prodavačky nevěřily, ale skutečně, odcházela jsem opět s dobře padnoucí Simone Perele 75 E. Když jsem se pak v sauně přistihla, že si neustále tahám prostěradlo k bradě, rozhodla jsem se, že až budu mít odrozeno a odkojeno, nechám si udělat nová prsa. Ne silikony, nechci žádné balóny, ale nechám si vymodelovat ta svoje. Ale nechci se za svá prsa stydět. V Le Chaton mě paní majitelka svým typickým způsobem ujistila, že není, proč se stydět, a spolupřítomná zákaznice mi prozradila, že má prsa krásná, hubená a dlouhá, tak ať se tím netrápím, ale stejně mě to tak nějak neuklidnilo.
Po třetím porodu mi vlastně vyhovovalo věčné nošení kojící podprsenky, ve dne v noci. Když už nebyla třeba, vyměnila jsem ji za lehké sportovní podprsenky a přišla jsem si vlastně i docela sexy, vybrala jsem si s originálně řešenými ramínky. „A to už budeš jako napořád spát v podprsence?“ ujistil mě můj muž, že tak úplně sexy to není. „A tobě se to nelíbí?“ ptám se naivně. „No zrovna sexy to není.“ Tadadamtam. Jenže bez podprsenky jsem se prostě necítila. A upřímně, občas jsem měla pocit, že si prsa tak trochu přilehávám. Kupodivu jsem to ale vlastně moc neřešila. Naučila jsem se si prsa v podprsence srovnat a vlastně jsem nikdy netoužila chodit bez ní.
Musela jsem si přiznat, že jsem vlastně vždycky měla prsa do podprsenky. Zatímco moje spolužačky ještě řešily, čím nejlépe vycpat podprsenku, já už měla trojky. Netýkaly se mě ani pubertální debaty o vystouplých bradavkách dívek, když na ně chlapci otevřeli okno, protože já už měla parádní vyztuženou práskačku. Nikdy jsem se taky neopalovala „nahoře bez“ – vždycky jsem si myslela, že mi vadí to očumování a očekávání, až se svlíknu. Neměla jsem totiž rozhodně největší prsa ani ve třídě, ani v naší vsi, ani mezi kamarádkami, ale ty moje byly ve výšce očí nedorostlých dospívajících chlapců i shrbených staříků. Ale reálný důvod, proč jsem hlásala, že za vynález podprsenky by se měla udělit Nobelovka, byl, že od určité velikosti jsou prsa pěkná jen v některých úhlech.
Photo by Andy Barbour from Pexels.
