Ležím v posteli a těším se, až se zase půjdu projít s kočárkem. Nastěhovaná zpátky u rodičů, kteří pečují o mně a i o moje miminko. Ani nevíte, jak jsem jim za to vděčná. Bez nich bych to neměla šanci zvládnout. Několik dní horeček, na čtrnáct dní antibiotika…
Myslíte samy na sebe? Opravdu je všechno ostatní důležitější než VY?
Myslím si, že každá z nás známe tuhle situaci, kdybychom si nejraději lehly na gauč a realitu nechaly kolem nás jen tak plynout. Místo toho jdeme jenom ještě vyskládat myčku, jenom ještě umýt podlahu, jenom ještě uklidit kočce pelíšek, jenom ještě vyslechneme partnera, jenom ještě vezmeme dítě na procházku (pohyb nám přece udělá dobře)…
Kolik si těchto „jenom ještě“ vybaví každá z nás? Je vážně důležitější myčka než my? Kdy se naučíme sobě a svému tělu naslouchat?
Nemoc pozvolna napadá celé tělo. Pokud se nezastavíme včas, udeří naplno. V tento moment je nejvyšší čas začít bilancovat, kde se stala v našem životě chyba a z ní se poučit. Když se nám to nezadaří, máme jistý další brzký pobyt na lůžku. Komu by se chtělo být pořád nemocný?
Mám jeden velký vzor – moji kamarádku. Dokázala se díky změně životního postoje dostat z rakoviny prsu. Zasažené byly i lymfatické uzliny. Zvládla to bez chemoterapií a ozařování. K lékařům chodí na pravidelné kontroly. Dneska je zdravá a krásnější než kdykoliv před tím. Život překopala od základu. Došlo ji, že pokud má dále žít, musí odejít od svého muže, který by se dal charakterizovat jako balvan, jež za sebou vlekla, ne jako skálu, o níž se potřebovala opřít. Má můj obdiv.
Často kombinuji klasickou medicínu s alternativním přístupem. Jsem moc ráda, že žiji v době, kdy se položím na lehátko, zajedu do tunelu a můj mozek mají lékaři jak na dlani. Bez toho, abych měla díru v hlavě. Přesto věřím v sílu brusinek a heřmánkového čaje.
Určit skutečný důvod nerovnováhy v mém těle není snadné. Své vnitřní léčení začínám vždy u knihy Louise L. Hay – Miluj svůj život. V ní nalézám první indicii, kde hledat. Je to vlastně jako pevnost Boyard. Buď dokáži úkol vyřešit, nebo zůstanu uvězněná. Sama se často nestačím divit, jaké staré bolesti, křivdy a zloby jsem v sobě hluboko zadupala. Tohle je ještě snadné. Nejtěžší fáze nastane v momentě, kdy nové vzorce aplikujete do života. Důležité je, aby se vám vryly pod kůži. To ukáže pouze čas. Výhra stojí za to. Je to poklad plnohodnotného života.
Držte mi palce – mám před sebou ještě velký kus cesty.
Zdroj foto: Pixabay.com
