Když se s vámi život nemazlí

Víte co je to strach?

Asi každý jsme si už prošli tím, co je to strach. Ač už o sebe samotné, nebo o někoho z rodiny, každý to známe.

Ale já vám chci říct, něco o osobním strachu, o tom co máme v sobě, někde hluboko…

Někdo ho i zná, někdo ho třeba, nedej Bůh pozná, nebo taky ne(což je úplně to nejlepší)

Podělím se s vámi o to, co se mi stalo, snad to půjde zveřejnit, snad mě za to neukamenujete

Bylo to přesně 9.1.2018, byla jsem tehdy doma, a znáte takový ten vnitřní hlas, který vám napovídá (občas samé kraviny, ale vy přesto poslechnete) tento hlas jsem poslechla i já, šla jsem v naší vsi nakoupit snídani, protože ten den jsme měli naplánované lékaře, a tak jsem šla, jako pokaždé jsem si vyndala telefon, a šla jsem zavolat mojí mamince, se kterou jsme takto vždy volaly, a asi 150m od domu se proti mě rozběhl velký bílý pes (středoasijský pastevecký) nedovedete si představit, jaké to je, když máte telefon u ucha, mluvíte se svou matkou, a najednou vrčení, a štěkot… Pes (obluda) skočil a nakláněl hlavu, a šel mi napřímo po krku, ale já mu (asi vsebezachove) strčila levou ruku ..

Ano teď si spousta z vás řekne, Ježíši, to jsi nemohla utéct, proč jsi mu dávála tu ruku, máš stát jako sloup a nehnout se, máš udělat tzv. vajíčko on by tě nechal…

Ano to vše jsem si už vyslechla jednou, víte co je na tom úplně nejlepší, v tu dobu uděláte prostě to co si myslíte že je nejlepší, ale neuděláte to vy, ale někdo kdo je ve vás, …

Pes se mi zakousl do levého predlokti, poté do levé paže, ano křičela jsem, ječela, řvala jako ta 🐄🐄🐄 ale světe div se, NIKDO opravdu NIKDO mi nepomohl…

U onoho místa je značka, pozor přechod pro chodce, nevím proč ale napadlo mě přejít jakoby okolí té značky, prostě ho oblbnout aby mě pustil .. pustil mě ale v tu chvíli mě cvakl ještě do levého boku poskrabal levé prso a přes páteř(celou) mě vzal také drápem…

Chtěla jsem utíkat, ale ten někdo ve mě, mi řekl NE!!! NESMIS UTIKAT! jdi pomalu, aby se nenaštval… Odejdi jako by se nic nestalo….

Po celou tu dobu jsem měla mojí mámu na dratr, všechno to slyšela, nemohla proběhnout a pomocí mi, a proč? Bydlela ode mě asi 30km… Zařvala na mě do telefonu, co tam děláš, co se stalo… Co to bylo za rány, já jsem se totiz snažila psa alespoň ztlouct mobilem přes čumák…

Jen jsem jí řekla že mě pokousal pes, zavěsila jsem… Zavolala partnerovi, myslel že jsem si něco udělala venku na ledě, ptal se co se stalo, řekla jsem pokousal mě pes, a zavěsila… V tom šoku jsem došla domů, ještě u domu jsem potkala syna ne bývalé kamarádky, šel do 1 třídy, řekla jsem mu a ať jde domů, že je tam zlý pes… Otočil se a běžel domu, bála jsem se že by ho sežral…. Kdo ví co by mu udělal, byl menší než já…

Otevřela jsem dveře, uklidila boty na své místo, zamkla dům a s brekotem přes celý dům jsem šla do patra…. Vzbudila jsem celou rodinu partner mi sundal opatrně bundu, a okamžitě prý hledal ventolin, (nemohla jsem dýchat, asi v šoku) přinesl ho i utěrky aby mi pomohl zastavit krvácení, mezi tím přišla tchýně, a volala 112 aby okamžitě přijely než vykrvácím.

Sanitkou jsem jela do Strakonické nemocnice, tam mě ošetřili, dali mi drenáže do vsech hlubokých ran, a poslali mě domů, partner jel za námi.

Bohužel jsem musela jet ještě na policii do Volyně, kde jsem vše musela vylíčit, neměla jsem na to sílu, brečela jsem a brečím i teď když to píšu…

Po pravdě, zamyslete se nad tím, 28 let máte dvě ruce, děláte vše a najednou… Máte jen jednu ruku plně funkční?? Jaké to asi je?

Ten den přišel majitel psa s manželkou a dvojčaty který bylo tuším 7 měsíců.. že je jen to moc líto, že udělají pro mě vše abych byla v pořádku….

Je to 5 a půl roku, jediné co pro mě udělali, bylo že mě znemožnili před půlkou vsi, ano chodím na psychoterapii a psychiatrie a ten chlap si jde z veselá na fotbal a všechny mé nynější výsledky kam chodím a co jim za léky řekne lidem ze vsi…

Když jsem se pak dozvěděla od jedné dámy, že jsem vlastně úplně neschopná rohatá, protože beru antidepresiva a jsem 🤰… Ano ale jsou bohudík léky, které jsou na to určené, abych je mohla brát při těhotenství…

Hrůza děs…

Když už se narodil syn v termínu 32+6tt byla jsem nešťastná, že musí do inkubátoru… Na štěstí, Písecká nemocnice, je skvělá a moc mi pomáhala, ale pak už nastala doba, že partner musel zůstat doma, nedokázala jsem se plně starat o našeho syna, nedokázala jsem ho odnést zvednout z postýlky, byť mel jen 4kg nešlo to s tou pokousanou rukou….

Partner přišel o práci jsme spolu doma, máme teď už 4 letého syna Aloise a 2 letou dceru Adélu,

Horší je to že ani po 5 letech soudů, nejsme u konce s majitelem psa… Má mi vyplatit směšnou částku, za zničeny život, ale zpět už to nevrátí…

Víte co je největší bezmoc? Když se obrátíte na nadace (nebudu jmenovat, obvolala jsem úplně všechny i Babiše) a oni se na vás vyloženě vykašlou… Hodně krát jsem se dozvěděla, že vlastně jsem dospělá, tak se s tím musím naučit žít, byli dny kdy už jsem svůj život chtěla vzdát… Ale kdZ jsem se podívala do očí těch dvou čertů, řekla jsem NE i když jim nemohu dát to co jiné maminky, nebudou mít nikdy vše co chtějí, ale já tu jsem VŽDY pro ně… i když bez pomoci jiných…

.

Autorka: Ilona Urbanová

Foto: Ilona Urbanová