Není čas ztrácet čas: Moje sportovní výzva a osobní proměna
Dneska jsem se rozhodla napsat svůj první blog. Po jízdě na rotopedu si plavu v bazénu a prostě jsem si najednou řekla, že se o to chci s Vámi podělit.
Poslední 4 měsíce se intenzivně věnuji sama sobě. Prostě si každý den na sebe udělám čas….cvičím a plavu, jezdím na kole nebo jdu na procházku do lesa. Přiznám se, že na tom má ohromnou zásluhu má kamarádka Věrka, která chvilku po mém odhodlání podlehla zákeřné nemoci, se kterou statečně bojovala rok a půl. Od dubna mi každý den říkala, že se mám, že můžu sportovat a chodit na procházky. Já v té době pouze bědovala, jak jsem se „vyprasila“ a jak mi to štve, ale nic jsem pro sebe a své zdraví nedělala…teda začala jsem chodit k Věrce do 3. patra po schodech..to bylo jediné. V dubnu jsem se pokusila jít běhat do lesa a dopadlo to katastrofálně…..natrhla jsem si vazy v kotníku a vyfasovala jsem na úrazové ambulanci berle (jsem trochu na sporty slon v porcelánu). Čím více Věrku ta zákeřná bestie užírala, tím více jsem si uvědomovala význam jejích slov. Trvalo mi to…to je pravda…byla jsem pohodlná pecka, která dovedla o přibývajících kilech jen mluvit a to bylo všechno.
Věrka mi otevřela oči a já začala v červnu jezdit na rotopedu. Vzpomínám na první „jízdu“ … a to doslova … bez zátěže 3 km a já měla jazyk na vestě a nemohla jsem popadnout dech. Věrce jsem posílala každý den fotky – stav „tachometru“ fandila mi…líbilo se jí mé odhodlání, radila mi, jak dýchat a jak se posouvat dál. 15. června Věrka zemřela. Já stále cvičím a v srpnu jsem si koupila kolo a začala jsem jezdit na kole. Věrka kolo milovala a mockrát mi lákala, ať si pořídím kolo a jezdím s ní. To jsem bohužel promarnila. Před týdnem by Věruška oslavila 42. narozeniny. Při každé mé sportovní aktivitě na ni myslím!! Jsem jí moc vděčná za to, jaká byla…chodily jsme spolu do školky, potom na základku a naše životy se vlastně nikdy nerozešly.
Holky, není čas ztrácet čas! Pokud chcete cokoliv na sobě měnit, začněte hned!
Foto: Marcela Šmídová
