Jsem prostě svá. A i když jsem nesvá, jsem to já a patří to ke mně.
“Buď trpělivá!” (Tak jo…ale hned!!!)
“Buď pracovitá.” (Ok. Od zítra…zítra…zítráááá.)
“Nikdy neuhýbej.” (Proto jsem byla vždycky při vybíjený tak zřízená…)
“Nebuď taková.” (…eh? Jaká…?)
“Hlavně buď sebevědomá!” (Jasně, že jo!!!)
“Nebuď tak umíněná.” (Já?! Nikdy!)
“Buď umírněná.” (Co je to…?)
Převedla jsem si to do obecnýho pravidla: Prostě nebuď jaká jsi a buď tím, co po tobě chce zrovna ten, kdo ti to říká.
Nějakej chameleon se může jít vycpat. Kam se hrabe…Hrabe mi. Hrabe mi? Nebo ostatním???
“Nebuď taková neohrabaná.”
“Hlavně si hodně nahrabej.”
Ale…co když nechci být “taková”? A hůř – co když dokonce ani nechci bejt maková??? Ne, ani maková panenka se šňůrou perel na hlavě a s motýlem Emanuelem vždy po boku.
Mám radši tvaroh než mák. A povidla dokonce bytostně nesnášim.
Jsem šídlo, hodně jim, nejsem tichý typ, někdy jsem prudká, často jsem statečná, občas veselá a neustále rozpolcená. Čas od času jsem hrozná a občas hrozně dobrá. Někdy věřím v Boha, zázraky a naději a jindy mi všechno přijde totálně v hajzlu. Věčně neumim psát mě a mně, denně v Praze někam netrefim a kdejakej pes je líp oblečenej (a učesanej!) než já.
P.S.: Všem “vizionářům”, kteří trpí tím, jaká bych mohla být, kdyby...: Snaha mě násilně měnit je házení máku na stěnu!
zrzka-drzka.com *heart*
