Až tři čtvrtiny Čechů pravidelně třídí odpadky a procházku k modrým, žlutým či zeleným kontejnerům berou jako přirozenou součást svého života. Na skládkách přesto ročně končí přes dva miliony tun nevyužitého materiálu, tedy zhruba 45 procent z veškerého komunálního odpadu. Chystaná změna legislativy tuto situaci nevyřeší. České odpadové hospodářství systémově selhává.
„Zásadním problémem připravovaného zákona je, že nabádá k ještě důslednější separaci, ale už neřeší, co dělat s odpadem, který nelze vytřídit nebo po vytřídění nejde recyklovat. Klíčové je, že nepodporuje technologie na zpracování takových odpadů. Říká A, ale už nedodává B,“ upozornil na hlavní slabinu zákona Aleš Choutka ze společnosti Obcejinak.cz, která je mnoho let partnerem českých měst v poradenství ohledně zpracování odpadu.
Proč je legislativa nedomyšlená? „Staví totiž na dvou mylných myšlenkách. Zaprvé, že odpadky můžeme doma vytřídit beze zbytku. Tedy že černé popelnice na směsný odpad pak zůstanou prázdné, případně se v nich ocitne jen nepatrné množství materiálu. Druhým omylem je přesvědčení, že se dá všechen takto separovaný odpad recyklovat,“ přiblížil Aleš Choutka.
I kdyby Češi, kteří jsou ve třídění vzorní, na sobě ještě zapracovali a dali všechny papíry, plasty, sklo atd. do správných barevných kontejnerů, situace se nezmění a na skládce dál budou končit miliony tun nevyužitého materiálu.
Situaci detailně popisuje náhodný rozbor směsného komunálního odpadu, který loni proběhl ve Zlíně:
Popelnice průměrně obsahovaly:
– šest procent papíru
– dvanáct procent plastů
– pět procent skla
– tři procenta kovů
– šest procent textilu
– 25 procent bioodpadu
– pět procent ostatních – keramika, stavební…
– 38 procent směsného odpadu
Z tohoto rozboru vyplývá, že 57 procent materiálu v černé popelnici skončit nemuselo. Vztaženo na celou Českou republiku by šlo o 1,14 milionu tun. Dalších 43 procent směsného komunálního odpadu by nicméně vytřídit nešlo. A chystaná legislativa nenabízí odpověď, jak s tímto zhruba milionem tun naložit.
Zákon navíc nenabízí ani odpověď na to, co dělat s oněmi 57 procenty směsného komunálního odpadu, který by při důsledném třídění skončil v barevných kontejnerech.
Pokud by se zmíněných 1,14 milionu tun dodalo do současného systému třídicích linek, zkolabovaly by. Jsou totiž dimenzovány zhruba na poloviční množství. „I když odhlédneme od tohoto praktického problému, podle připravovaného zákona bychom jen vytvořili další hromady separovaného odpadu. Kam s ním? Recyklovat všechen vytříděný odpad jednoduše není možné kvůli specifikům jednotlivých materiálů.Nelze jen slepě podléhat eko vlně a neřešit druhý konec problémů,“ podotkl Aleš Choutka.
Klíčovým faktorem je totiž recyklovatelnost jednotlivých materiálů. Například podle ministerstva životního prostředí jen zhruba 45 procent plastů, které skončí ve žlutých kontejnerech, lze recyklovat.
„Problémů v třídění plastů je celá řada: znečištěné nádoby, ale také nejednobarevný plast. Představte si například kelímek od jogurtu. Jakmile je potištěný a plast má více barev, pracovníci na třídicí lince ho musí nechat projet na hromadu dále nevyužitelného odpadu. Ten pak zpravidla putuje na skládku,“ vysvětlil Aleš Choutka. „Řešením je pochopitelně, aby stát svými pobídkami přiměl výrobce používat jen recyklovatelné obaly. V tomto ohledu jde nová legislativa správným směrem, když přichází s ekomodulací obalů,“ dodal.
Problémový je kromě plastů i papír, u něhož je kamenem úrazu mimo jiné prakticky nerentabilní trh kvůli nízké výkupní ceně i to, že nejde recyklovat donekonečna. Typickým příkladem je například voskovaný papír používaný na časopisy. Vosk z něj už oddělit nejde, a tak se recyklovat nedá.
Zmiňovaný odklon od obalů, které nejsou vhodné k recyklaci, by pomohl snížit celkové množství nevyužitého odpadu. Sám o sobě české odpadové hospodářství ale nespasí. Dále bude zbývat ohromné množství odpadu, které skončí na skládce. Bez využití, jednoduše navezeného nákladními auty do několik kilometrů dlouhé jámy a poté zahrnutého vrstvou zeminy.
Co tedy s miliony tun odpadů, které teď končí na skládkách? Řešením jsou ekologické spalovny, takzvané ZEVO. Nabízí se dánská cesta, která kombinuje recyklaci právě s energetickým využitím odpadu. Ekologicky ho spaluje a poté uvolněným teplem zásobí celé čtvrti měst. Například v Kodani loni otevřeli spalovnu, která nezaujala jen tím, že na střeše vznikla sjezdovka, ale také prostým faktem, že dokáže zásobit až 150 tisíc domácností teplem.
Zatímco v Česku se skládkuje více než dvě pětiny komunálního odpadu, v Dánsku jde o pouhé jedno procento. „V Dánsku se všechen odpad spaluje již od ropné krize v sedmdesátých letech, je to tradice, národní věc, která není vnímána jako neekologická,“řekl Ing. František Šimánek z dánské společnosti Marius Pedersen a.s., která má v Česku zásadní tržní podíl na svozu odpadů. Mnohem lepší bilanci mají také další evropské země včetně sousedních států.
V Česku se mnozí staví ke spalovnám poněkud odtažitě. Nejen severské země, které jsou vzorem v ekologii, však ukazují, že jde o zastaralý názor. Ve velkém spoléhají na ZEVO při řešení odpadové otázky také Němci či Francouzi, právě tam stojí nejvíce takových zařízení na starém kontinentu. „Dnešní ZEVO jsou vybaveny tak účinnými filtry, že z nich mnohdy vychází čistší vzduch, než je ten okolní,“ přiblížil Aleš Choutka.
„Připravovaný zákon by sice rád razil myšlenku cirkulární ekonomiky, přitom se ale zabývá jen jedním směrem a k vytvoření uzavřeného kruhu nepřispívá. Říká, ať ještě lépe separujeme, ale už si neví rady, co s vytříděným odpadem dál. Chybí mu odvaha problém opravdu vyřešit. Aby mohla cirkulární ekonomika fungovat, je třeba podpořit technologie na zpracování nevyužitého odpadu. Jedině tak si poradíme s nerecyklovatelným separátem. A nemusí jít jen o ZEVO, podporujme hledání nových technologií,“uzavřel Aleš Choutka.
