Když jsem dnes po telefonu hovořila se zákazníkem a domlouvala se s ním, že se mi ozve do konce týdne, zdálo se mu to brzy, že prý to asi nestihne. Zadumaně povídá – „Co je dneska, středa, žejo?“ Se smíchem jsem ho opravila, že ne, že je teprve pondělí. Byl hodně překvapen a mně to připomnělo, jaké nesrovnalosti občas se dny a časem vůbec, bývají…
Například, tady v práci. Rekonstruují nám toalety. Když jsem se jich ptala, jak to dlouho bude asi trvat, odpověděli suverénně, že do pátku to budou mít hotové. Jenže neřekli do jakého… Za 4 dny už to bude pátý pátek a hajzlíky jsou pořád rozkopané 😀
V sobotu jsem zase já, v dobré víře, že udělám někomu radost, nesla na schůzku čokodortík, neboť jsem věděla, že dotyčný, má desátého narozeniny. Překvapeně na mně hleděl, že jsem se asi spletla. Přesvědčena o tom, že ne, mu říkám, že mi psal, že desátého a to je přece zítra. Nojo, ale za měsíc… 😀
Loni jsme s kamarádkou zase vyrazily na Signal festival. Měly jsme sraz trošičku dřív, protože na videomappingu je vždycky hodně lidí. Dorazily jsme na náměstí Míru a nikde nikdo. Čtvrt hodiny do prvního promítání. To je paráda, ještě tu nikdo není, zabereme si místo a pěkně uvidíme. Když bylo 5 minut do startu a kolem postávalo dohromady asi 8 lidí, z toho jeden bezdomovec na lavičce, dva milenecké páry, líbající se pod stromem a zbytek byli kouřící pubeťáci na schodech, pojaly jsme podezření. Koukla jsem se pro jistotu na web, jestli jsem nepopletla hodinu. Nepopletla. Popletla jsem to o týden 😀
Kdysi jsem pracovala v jedné restauraci a tam jsme dokonce dali s kolegy deku šéfovi, že na něj už hodinu čekáme, aby nám otevřel, ať si lépe nařídí budíka, že to teď vůbec nestihneme připravit, jak je hrozný a nezodpovědný 😀 Byl z nás tak zmatený, že se ani nestačil bránit a pouze tiše špitl, zatímco procházel uličkou hanby, že za to opravdu nemůže, že to my jsme asi s největší pravděpodobností nezaregistrovali, že se měnil čas 😀
A kdysi dávno, na střední škole, jsme chodili místo na nudné hodiny statistiky, do restaurace Ke sluncům na pivo. Když jsem pak, unavená ze „školy“ přišla domů, lehla jsem si, a v tu ránu usnula. Vzbudil mně až hluk televize. Podívala jsem se na hodiny, bylo 7,30 h, což mně opravdu naštvalo. Táta byl trochu nahluchlý už tenkrát a měl vždycky televizi hodně nahlas, ale že už takhle od božího rána to tam řve, ještě ke všemu, když já nemusím vstávat a můžu spát třeba do 10, to mně dožralo. Velmi zhurta jsem se vyřítila z pokojíčku, vešla jsem do obýváku, vzala ovladač a s komentářem, to mně musíš takhle brzo budit, jsem televizi ztlumila na minimum. Táta tam seděl a velmi nechápavě na mně koukal. Byl tak překvapený, že se mi chudák ještě omluvil, a to s tím, že se chtěl jenom podívat na zprávy 😀 Bylo 7,30, ale večer 😀
Tak ať vám ten týden pěkně uteče, bez ohledu na to, jaký den právě máte 🙂
