Další etapa mého života. Střední škola!
Když jsem se hlásila na střední pedagogickou školu, myslela jsem, že se tam nedostanu. Původně jsem tam jít ani neměla, ale díky mé kamarádce, která mě k tomu dokopala, abych nezahodila životní šanci. Tak jsem tam nakonec 3. Září 2017 nastoupila, a to přesněji na domov mládeže.
Když jsem měla namířeno do pokoje kde měli být už dvě holčiny tak jsem se ani nebála nebyla jsem vůbec nervózní, asi proto, že jsem tam šla s mojí kamarádkou. Holky na pokoji se mi od pohledu moc nezdáli, říkala jsem si co to asi bude za lidi. Obě dvě holčiny se jmenovaly stejně. Takže jsme na pokoji měly dvě Terezky.
První školní den už na mě padla trochu nervozita. Kamarádka nebyla se mnou ve třídě, ale byla v „béčku“. Takže jsem šla do třídy úplně sama. Když jsem do té třídy vstoupila. Byla plná holek. Mezi těma holkama jsem uviděla ty dvě ode mě z pokoje. Kupodivu neseděli spolu. Tak jsem si k té jedné Terezce, která byla v lavici sama, sedla a vydrželo nám to až do konce roku.
Byla to jedna z nejlepších kamarádek na té škole co jsem tam měla. Bohužel v pololetí se odstěhovala z intru. Ale ve škole jsme se pořád bavili. Párkrát jsme jeli i k sobě domů na víkend. Byly jsme opravdu dobré kamarádky.
Na intru jsem nějakou dobu byla sama, ale při hledání mé sousedky jsem se sekla na jednom pokoji a moc dobře jsem si tam pokecala. Byla jsem tam asi dvě hodiny a od té doby jsem na tom pokoji skoro bydlela. Po dvou až třech měsících jsem tam i spala, až do konce roku. U sebe na pokoji jsem měla je oblečení. Jinak vše jsem měla u Mirky na pokoji.
Měla jsem na té škole pár honě dobrých kamarádek. Ale ty nejlepší byly jen dvě. Terezka a Mirka. Tyhle dvě holky byly a stále jsou v mém životě mezi prvními.
Jelikož jsem nikdy nebyla moc pilný žák. Tak jsem bohužel musela školu na konci opustit. Mohla jsem se o prázdniny pokusit udělat reparát, ale neměla jsem na to. Neměla jsem ani na to to nějak oznámit Mirce a Terezce. Chtěla jsem jim to říct osobně. Bohužel to nevyšlo. Ale nechtěla jsem jim to říct jen tak do telefonu tak jsem jim neobyčejně napsala dopis.
I když na té škole, už nejsem stále si s těma dvěma píšu, volám a navštěvujeme se. A je jedno, že bydlí daleko. Jedna 4 hodiny cesty a ta druhá 3. Opravdu to není málo, ale co by jsme neudělali, abychom se aspoň jeden nebo dva dny za čtrnáct dní nebo za měsíc viděli.
Příští blok bude dopis který jsem napsala já Terezce a jak mi ona odpověděla.
Díky za přečtení a zase příště. *heart*
