Častá otázka leč těžká a někdy i nekonečná a bezcílná odpověď. Téma reprodukce je od nepaměti lidského bytí, protože každý živý organismus chce přežít a rozmnožit se.
Máme vlastně štěstí, že žijeme ve věku moderní medicíny. Nacházet se třeba ve středověku a mít problém s početím?
Podle historických dochovaných materiálů nemožnost dát potomka bylo mnohdy na pokraji záchrany holého života nešťastnice.
Nastíníme-li toho nevlídné období, zjišťujeme, že až na výjimečné názory nebojácných osvícenců byla neplodnost přisuzována výhradně ženám. Samotné, mnohdy šarlatánské zkoušky plodnosti nebohých žen, nám nahánějí odpudivost svými praktikami, které byly na míle vzdálené dnešním skutečnostem.
Jedno doporučení nám však od nich zůstalo i přes věky věků. Ke zdařilému početí, moudří mudrcové doporučovali, provozovat lásku manželskou. Jak výstižné!
Jaká je dnešní představa a touha po mateřství? Jsou skutečně emancipované ženy 21. století jiné? Odkládají přirozenost rozmnožování, které jím je geneticky zakódované? Co jim moderní medicína nabízí? Jak se vyrovnat s tím, když to skutečně „nejde?“
Můžeme se pokusit o náhled, který se opírá o odborné kazuistiky, výzkumy zaměřené na reprodukci.
Některé ženy skutečně, dle nejnovějších statistických údajů, své mateřství zcela reálně časově posouvají…
Biologické hodiny? Jak často ten tikot slyší! Je nepříjemný jen v myšlence. Někdy si nasadíme pomyslná sluchátka a vnoříme se do vlastních myšlenek. Všude utočí reklama na dětské potřeby, těhotenské přípravky s usměvavou maminkou. Jenže ne vždy jsme na nabízené a vnuknuté připravené. Potýkáme se s otázkou výběru správného partnera. Vybíráme, přebíráme, přemýšlíme, porovnáváme. Můžeme mít staršího partnera, který má už dospělé děti z předešlých vztahů a po další otcovské roli netouží. Nebo přesný opak, mladší partner, který děti prozatím odmítá. Zohledňujeme i ekonomické zázemí, svět a jeho možnosti jsou nám otevřené. Ale ta zatracená lidská biologie! Dnes je trend mládí, udržovanosti a úspěchu. Ženy jsou v perfektní formě a krásné. Čas neúprosně běží a než si stačíme spočítat začínající čtvrtou dekádu svého života, možnost reprodukce se ztenčuje. Vaječníky si žijí svým vlastním životem. Věk nezastavíme. Odborníci upozorňují avšak reflektování ze stran žen je zatím v nedohledu.
Nebo je úplně jiný problém. Ten je možná pomyslně nespravedlivější.
My chceme, přejeme si, toužíme. Jsme v nedohledném konci všech možných vyšetření. Nepříjemných, intimních. Partnerské milování se stává honem na plodné a neplodné dny. Zkoušíme babské rady, praktiky, kterým jsme se ještě před pár měsíci smáli a kroutili nad tím hlavou, jak někdo může tohle provádět…. Máme přeci všechno, ale vlastní organismus nás zradil. Objevují se onemocnění, s nimiž jsme nepočítali a diagnostikovali nám je až po marných pokusech o otěhotnění. Jak tvrdý výrok lékaře, jehož slova si budeme pamatovat hodně dlouho.
Dnes už dávno neplatí stigmatizace neplodnosti čistě výhradně cílená k ženám. Někteří diagnostikovaní neplodní muži dokonce daleko hůře přijímají tuto skutečnost, ale příroda je neúprosná. Ženy jsou nejčastěji konfrontovány s hormonální disbalancí, s civilizačními chorobami především s endometriózou, poruchami metabolismu či syndromem polycystických ovarií. Nevyhneme se ani příčině imunologické, genetické nebo úplně obyčejnému stresu. Za neúspěšnou snahou otěhotnět může stát mnoho překvapivých a podceňovaných faktorů.
Na začátku každé chtěné reprodukce je touha, na ní navazuje psychika. Naše nastavení, naše biologické hodiny. Dostáváme se do situace, kdy těhotenství je nám upírané. Touha je velká, ale faktory stojí neúprosně proti nám. Důvody, proč miminko nepřichází, jsou skutečně různorodé. „Věk je jednou z možných příčin, avšak není jediným faktorem“… uvádí vrchní sestra Mgr. Jitka Kročilováz IVF Zlín. Pokud ale žena odkládá své mateřství a k tomu se ve vyšším věku, kdy se rozhodne otěhotnět, diagnostikují další faktory, touha po dítěti pak skutečně může zůstat nenaplněná.
Páry se ve většině případů posléze obracejí na odborná pracoviště reprodukčních center, odkládají svůj stud a vrhnou se do kolotoče zvaného naděje. Mnohdy preferovanou jako poslední.
Za téměř čtyřicetiletou historii, kdy se rodí děti ze zkumavky, se podařilo tímto způsobem zplodit pět milionů dětí, z toho v České republice kolem sto tisíc.
Centra jsou vyhledávány i zahraniční klientelou, kdy v některých zemích je legislativa k umělému oplodnění daleko rezervovanější. Lékaři vyšetřují vždy oba partnery, stanoví možnosti, nabídnou alternativy, které by mohly vést ke kýženému cíli. Úspěšnost center se v současné době pohybuje přes 40%.
Bohužel i přes vymoženosti moderní techniky a medicíny nejsou odborníci vždy schopni stanovit diagnózu neplodnosti. Nezjistí- li se příčina, omezují se i následné možnosti. Jak říká MUDr. David Rumpík, Ph.D., ředitel Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie Zlín. :
„ Také bychom rádi věděli, proč miminko u některých párů nepřichází!“
Nevědomé zábrany a mnoho dalších vlivů nepolapitelných vědeckou kontrolou odehrávají v organismu děj, který má podstatný podíl na výsledném nastavení člověka v jeho schopnostech reprodukce.
Celý tento proces nekonečného snažení, očekávání a doufání je velice psychicky náročný. S téměř každým partnerským vztahem to otřese v základech a ustojí to jen ti nejsilnější, kteří mají pevné základy, na kterých mohou stavět. Jedním z podstatných uvědomění si je, že v tom skutečně nejsme sami. Je další spousta páru, které se potýkají se stejnou situací. Stačí se kolem sebe rozhlédnout, využít sociální sítě. Vždy je příjemné sdílet s někým podobné pocity, popovídat si, předat zkušenosti a informace. To, že se nám nedaří s miminkem, není důvod k nějaké ostudě, sebeobviňování či obviňování partnera. Nikdo si tuto situaci dobrovolně nevybral. Vhodné je využití psychoterapie, která odkrývá a postupně odbourává možné negativní psychické aspekty, které samotnému početí mohou bránit.
Nezapomeňme, že žijeme ve světě plného stresu. Nedá se bez něho žít. Dá se s ním ovšem pracovat tak, abychom zvládli všechno potřebné. Emoce skutečně nejsou žádní pomyslní motýlci létající kolem naší hlavy, ale jsou pevně zakódované hluboko v našem mozku. Jestliže chceme plakat, vyplačme se, jestliže se chceme vykřičet, udělejme to. Avšak pamatujme, že existuje to, čemu věříme.
Někdy není úplně důležité za každou cenu bojovat se svým organismem, někdo to pojmenovává jako nepřízeň osudu. Bojovat s buňkami těla? Ono to tak nějak nejde! Taková ta fráze, abychom se drželi, také zcela neplatí, protože se většinou nemáme držet čeho. Mít se rád? Opět zprofanovaná rada. Každý se má svým způsobem rád a současně má někoho, komu svou lásku předává. Pokud si děťátko přejeme, věřme, že si k vám cestu najde. Vůbec to nemusí být cesta očekávaná, ale může to být zcela nepředpokládaná. Neotáčejme se za každým kočárkem. Žijme. Úplně obyčejně žijme a jednou nám na to okno zaklepe něco, s čím jsme už vůbec nepočítali. Ale do té doby nemá žádný význam lamentovat nad nějakou pomyslnou nespravedlností.
Budujme si svůj vztah. Ano, může se stát, že to nezvládneme. Je to bolestivé. Avšak s každým koncem se rozvíjí nový začátek. A každé nové přináší nové možnosti. Naděje neumírá nikdy.
Věřme ji …
