„Děda mi právě poslal 12.000 na účet!“
„To jako vážně? Zkontroluj internet banking,“ vybídl Adrianu, protože se mu nechtělo věřit, že během takové chvilky by je zasáhlo štěstí jako blesk z čistého nebe.
„Je to tam!“ Zapištěla Adriana se smíchem v hlase. „Ale má to háček, Romane… Ty peníze mi děda poslal na to, abych si konečně mohla udělat řidičák.“
„Tak to teď použijeme na nájem, a jakmile se srovnáme, řidičáky ti zaplatím klidně tři. Hele Adri, tohle není náhoda. To je znamení a přeci teď nebudeš jezdit po městě s instruktorem v autě, když můžeme zaplatit nájem a všechno ostatní.“
„Nevím, jestli si myslíš, že jsem tak padlá na hlavu, ale s klidným svědomím ti říkám, že ne, nejsem a ano, ty peníze hodlám použít na to, na co bychom jinak použili ten kontokorent. Jen je mi z toho tak nějak divně. Jak kdybych dědu za zády podvedla.“
„Nepodvádíš. Kdyby ti ty peníze nechtěl dát, tak ti je nepošle.“
„Asi máš pravdu, ale stejně…“
„Prd, koukej dědovi napsat, že děkuješ a že po prázdninách se na to vrhneš a hotovo. Dostatek času k tomu, abychom na to zas peníze získali.“
„Cítím se sice jako zmetek, ale jsem šťastná. Romane, vážně šťastná. Spadl mi takový kámen ze srdce.“
„Já vím, miláčku, je to bezvadné! A víš co, když teď máme trochu peněz navíc, mohli bychom si skočit do čajovny, co říkáš?“
„Není to zbytečné rozhazování? Ještě před chvílí jsme neměli ani korunu a najednou tu budeme jak velcí páni.“
„Jací velcí páni, prosím tě. Prostě si jen zajdeme na vodní dýmku a na čaj, copak je na tom něco zlého?“ Usmál se na svou přítelkyni Roman a vzal její obličej do dlaní. „Přes-taň už to-lik PŘEMÝŠLET.“
„Nevím jak, leze mi to do hlavy samo.“ Pokrčila rameny Adriana.
„Hm… tak když necháváš vlézt do svého těla kdejaký pocit a myšlenku, já bych se s dovolením taky přidal,“ spiklenecky na ni mrknul a ona zčervenala.
„Ty jsi ale čuně,“ poznamenala potichu a sklopila oči. Načež jí Roman zachrochtal do ucha, objal kolem pasu a vyrazili společně do úzké uličky plné starých měšťanských domů a maličkých obchůdků v jejich přízemích.
„Dobré odpoledne, co můžu nabídnout?“
„Dali bychom si vodní dýmku s příchutí citrusů a k tomu bílý čaj, ten tří nálevový.“ Usmála se Adriana a podala čajníkovi zpět lístek s nabídkou.
„Co se tak culíš?“ Rýpnul si Roman. „Od kdy jsi na připlešatělé čtyřicátníky?“
„Neříkej, že žárlíš,“ rozesmála se Adriana upřímně.
„Jestli ti to připadá vtipné, taky tu nemusím být,“ odsekl Roman.
„Nech toho, prosím tě a sedni si. Já se nesmála na něj, ale přemýšlím nad tím, cos mi říkal. Že bych prostě měla změnit myšlení. Víš, všichni mě doma odrazují od toho, abychom byli spolu, neustále na tobě vidí nějaké chyby a chtějí, abych žila podle jejich manuálu, ale dokud jsem to dělala, šťastná jsem nikdy skutečně nebyla. A vlastně, řekla bych, že teď šťastná jsem, i když máme finanční problémy, nějak to patláme dohromady a máme jeden druhého. To je něco, co jsem doma nikdy necítila.“
„Myslím, že ti ten úsměv věnovaný cizímu chlapovi odpustím,“ políbil Roman Adrianu na rty a pak znova a znova.
„Stejně mám ale ještě jednu otázku.“
„Tak sem s ní.“
„Jak si můžeš být jistý, že tě Marek zase nevezme na hůl? Celou dobu se o něm nebavíš a najednou, v den poslední maturitní zkoušky na mě vybafneš, že chcete rozjet business.“
„Prostě to cítím. Nemůžu ti to vysvětlit teď, ale věř mi. Je to jako předtucha. Jistota, kterou nedokážeš popsat. Ostatním by to možná znělo šíleně, ale já věřím, že ty mě pochopíš, kdo taky jiný, než moje malá čarodějka.“
„Nejsem žádná čarodějka, Už je to snad sto let, co jsem karty neměla v ruce a o dalších věcech ani nemluvě. Občas si říkám, jestli jsem si to všechno jen na základě svých vzpomínek nezkreslila, nebo hůř, nevsugerovala. Ale asi chápu, co tím myslíš. Já ti jen chtěla povědět, že za tebou budu stát na maximum, ať se rozhodneš jakkoliv. Jsi můj partner a já tvoje přítelkyně,“
„-snoubenka,“ opravil ji Roman a ukázal na prstýnek na její levé ruce. „Ten slib, co jsem dal před půl rokem, totiž pořád platí, a do roka a do dne si tě stihnu vzít za ženu.“
„Dobře, tak tedy jako tvoje snoubenka budu stát po tvém boku odhodlaně a silně. I kdybychom měli jíst suché těstoviny s kečupem, nevzdám se a budu tvojí oporou. Dneska jsem měla strach a byla naštvaná, ale došlo mi, že takhle se pravá ženská nechová. Pravá ženská bojuje spolu se svým chlapem a budují. A já v tebe věřím, já věřím, že si splníš svůj sen, a je-li to podnikání s Markem na nějakém udělátku, podpořím tě v tom.“
„Jsi úžasná holka, miluju tě.“
„Já miluju tebe, jen si občas říkám, jestli si tě vůbec zasloužím.“ Schoulila se Romanovi do náručí jako kočka a zadívala se na dřevěné obložení stěn, které osvětloval plamínek svíčky a tlumené světlo z lampičky. „Kéž by se tento okamžik nikdy nerozplynul,“ pomyslela si Adriana tiše, když ji Roman jednou rukou vískal ve vlasech a druhou držel šlauch a potahoval z vodní dýmky.
„Měl jsi pravdu, jsem šťastná, že jsme dneska vyrazili do čajovny. A už to cítím stejně jako ty! Cítím to!“ Rozpřáhla ruce a utíkala směrem od zastávky přes park k jejich domu.
„Bože, ty jsi prdlá,“ plácl se do čela Roman a vyrazil směrem za ní.
„Tak pardón, že lidé před třicítkou,“ udělala Romanovi pukrle, „ztrácejí smysl pro humor.“ Vzala jeho ruku, a aby podtrhla teatrální vystoupení, přiblížila svoje, jako kdyby ho chtěla políbit na hřbet ruky.
„Jááááu! Ty potvoro!“ Kousla ho řádně do jednoho z prstů.
„Vaše výsosti, bylo mi ctí!“ Zavřískla, když od něj utíkala rychlostí světla.
Roman okamžitě nasadil tempo a za chvíli ji dohnal pod jednou z bříz. Shodil ji na zem a zavalil ji svým těžkým a rozložitým tělem.
Adriana na něj hleděla pohledem, který v sobě mísil strach, radost, lásku, vzrušení a vyděšení.
„Takže tys mě chtěla kousnout?“
„Ne ne, nechtla. Já tě totiž kousla. Ale asi ne dostatečně silně, když máš pocit, že k tomu nedošlo. A zaseklo se to na bázi mého chtění.“
„Já ti ukážu, to uvidíš, potvůrko jedna vyhublá.“ Jednou rukou Adrianě držel ruce nad hlavou a druhou ji lochtal na vystouplých žebrech, zatímco vahou svého těla seděl na jejích nohách.
„Dobře, dobře, vzdávám se,“ hýkala smíchy. „Prosím, ne, ne!“ Křičela na celé kolo.
„Když budeš vřískat, tak si budou sousedi myslet, že tě tu chci znásilnit.“ Zašeptal jí do ucha a rukou jí vjel do kraťasů.
„Fajn, ale tohle už sranda není. Romane! Ty pitomče, vždyť jsme venku! V parku!“
„Děkuji za připomenutí, kdybys mi to neřekla, asi bych si ani nevšiml.“ Rošťácky se zasmál.
„Může kdokoliv přijít.“ Naléhala dál, protože cítila tvrdou bouli v Romanových kraťasech, kterou se na ni tisknul.
„Jsme krytí ze všech stran stromy a keři, věř mi, když koukám z balkónu, vím, kam vidět je a kam ne.“ Umlčel ji polibkem a pak, dřív než se stačila vzpamatovat, měla rozepnutý zip u kalhot ona i on. A už nebylo cesty zpátky.
