Ovlivňování druhými, přizpůsobení

 CO SI POMYSLÍ OSTATNÍ?
 

Dnešní žena je samostatná, emocionálně založená bytost, která nanejvýš pozoruhodným způsobem naprosto samozřejmě zvládá i ty nejsložitější problémy v rodině i v zaměstnání. Často dokáže zmobilizovat takovou energii, o jaké se mnohým mužům ani nezdá. Jak je ale možné, že se v choulostivých situacích, například při závažných životních situacích nebo při vážných zdravotních potížích, u mnohých žen tato samozřejmost začne drolit a začnou ji podrývat pochybnosti?

Ať se nám to líbí nebo ne, některé ženy, ačkoliv „žijí naplno“, mají problém s tím, vzít svůj osud do vlastních rukou. Vždy se samozřejmě najdou výjimky, které potvrzují pravidlo. Clemens KUBY se na svých seminářích setkává s tím, že silné ženy reagují na skutečnou samostatnost s velkým strachem.  Začnou mít pochybnosti: „Co se mnou bude?“, „Nemůžu přeci jen tak udělat to nebo ono!“, „Co tomu řekne můj muž?“, „Co si o mě budou myslet moje děti?“, „Až to uslyší moje matka…“ a tak dále.

Ženy se naučily ptát – ne sami rozhodovat. Když mají vymezený prostor, dokážou velké věci. Pouštět se samostatně na nová, neprobádaná území je ale v rozporu s převládající ženskou výchovou. Tam vždy existovala autorita, která nakonec rozhodla o tom, co se smí a co ne. Většinou to ani ta autorita nemusela vyslovit. Dcera například dokážou vyčíst z výrazu tváře svých otců, co je dovoleno a co ne, a zcela samozřejmě se podle toho řídí. Trvá hodně dlouho, než žena řekne: „Teď udělám to, co chci já.“ Musí ale dojít na nejhorší, než se prosadí sebekompetence?

Pokud žena zajde ve svém přizpůsobování příliš daleko a vážně onemocní, je to za prvé příliš vysoká cena za samostatnost, a za druhé je často tak pozdě, že je to spojeno s velkými oběťmi. Když se samostatnost netrénuje včas, není možné ji ani ve fázích nemoci zmobilizovat proti medicíně. Ať lékař nebo lékařka, bílé pláště vzbuzují autoritu, které se ženy bez odporu podřizují, protože se naučily definovat se prostřednictvím svého těla. To, že pánem těla je jejich duch (jejich osobní myšlení), jim nevštěpuje ani móda, ani matka, a už vůbec ne celá ta plejáda článků na téma zdraví a wellness v časopisech pro ženy.

Žena je vycepována k tomu, aby co nejlépe pečovala o svoje tělo. A když lékař nebo lékařka takto socializované ženě řekne, co její domněle nemocné tělo potřebuje nebo nepotřebuje, pošramotí to její sebevědomí. Například v situaci, kdy má bolesti, je pro ni těžké říct: „Jsem svým vlastním pánem, zvláště pokud jde o moje tělo.“ To by vyžadovalo zcela jiné myšlení. Místo toho se raději – jak je naučená – vzdá odpovědnosti s tím, že lékař má konec konců nejvyšší a především prvotřídní kompetenci pro všechno, co se týká těla.