Odpuštěním se otevírají stavidla lásce. Lásce k sobě. Lásce k ostatním. Lásce k životu.
Spouští se hojivý proces v našich srdcích, která se do té doby, než probudíme naše uvědomění, mohla utápět ve smutku, zášti, vzteku a výčitek.
Naše osobní nastavení bylo silně ovlivněno hluboko zakořeněnou hořkostí a sarkasmem. Pod tíhou tohoto vlivu nejsme schopni se plně uvolnit a žít v klidu a harmonii. Nikdy nelze očekávat, kdy zahořklý kostlivec zapříčiní další naší reakci. Další proud výčitek vůči sobě a ostatním.
“Obecně v těchto dnech všichni procházíme hlubokou katarzí, vše, co potřebujeme pustit, si žádá svou pozornost.”
Pustit se všeho, co již není užitečné pro náš růst, expanzi a realizaci našich cílů a vizí. Co to je, co potřebuješ opustit? Čeho nebo koho se už konečně potřebuješ pustit? Je čas se vzchopit a vstoupit do své plné síly.
Mohlo nás to dostat na samé dno, mohli jsme být konfrontováni s nejhlubšími strachy a bezmocí. Současné dny jsou pod vlivem nových energií, které jsou nekompromisní, vedoucí nás čelit nejhlubším touhám a současně k uvědomění, čím si tak bravurně bráníme v jejich dosažení.
Procházíme dny, které jsou symbolem transformace, vnitřní proměny, pomyslné smrti a znovuzrození. Vstupujeme pomalu, ale jistě do stavu plné autenticity, silně si uvědomujeme, že už nechceme být někým, kdo nechá ostatní řídit náš život.
“Toužíme a velmi intenzivně se zapojujeme do života tak, abychom žili svou vlastní pravdu.”
Aby mohlo přijít nové, staré musí zemřít. S důstojností nechat jít to, co odchází, aby mohlo přijít nové ve zdravé formě. Ustát přeměnu, vyčkat, až se zacelí ta část, která odešla, abychom ji časem zase nezačali ze strachu aktivovat.
Někdy se stává, že lidé uvíznou v pocitech smutku a nespokojenosti jenom proto, že tento vnitřní stav je nejen spolu-návykový, ale pro některé skupiny dokonce žádoucí. Stěžováním si lidé často nevědomě získávají pozornost, sklízí lítost v mylné domněnce “pochopení”.
“Čím více bolesti v sobě dusíme, tím více nás to odvádí od naší přirozenosti a v souladu s vnitřním nastavením jsme vedeni do takových situací, které budou pravdivě odrážet vnitřní systém přesvědčení.”
Odpuštění spouští obrovskou úlevu. Uvolní se napětí v naší mysli, srdci a duši.
Mysl: “Zvládl/a jsem to.”
Srdce: “To se mi ulevilo.”
Duše: “Hurá, konečně.”
Efekt hluboké úlevy je odměnou za propuštění dlouhodobě držené křivdy, vzteku, viny a sebelítosti. Vše chce čas, to víme všichni, že časem se vše ustálí a mnohé rány zahojí. Odpouštíme pro sebe, pro náš klid, pro naše zdraví. Odpuštěním zpracováváme ponaučení, čím nám situace měla být prospěšná. Co jsem tím měl/a pochopit?
Někdy je až neuvěřitelné, jak dávno jsou ty situace, které dodnes mohou tížit naše srdce. Jak dlouho jsme schopni držet bolest, kterou jsme tak dokonale ukryli, že ani sami nevíme, jak dalece nás stále ovlivňuje.
Je pochopitelné, že máme absolutní právo procítit vše, co v nás okolní události vyvolávají. Neochuzovat se o sílu prožitku všech emocí, které se touží projevit.
“Uměle se držet v pozici pozitivního člověka je cesta k otupělosti a apatii.”
Na druhou stranu sami rozhodujeme, jak dlouho dovolíme, abychom se nechali zatahovat do dění, která nás zbavují sebekontroly. Takové situace, kdy skrytá vnitřní bolest a zranění aktivují ztrátu sebejistoty a moci nad vlastním životem. Je na nás, jak dlouho se budeme bránit pochopit příčinu těchto událostí a vzdorovat. Partnerství, rodinné vazby, přátelství, pracovní vztahy, soukromé a pracovní zázemí / jistota, zdravotní stav.
Pamatujme, že všechno má svůj důvod, který nás vede tam, kde si přejeme být.
Ať už je situace jakkoliv zamotaná, klíč a mapu k životu si neseme ve svých srdcích. V každém srdci je uloženo tolik lásky, aby bylo schopno se samo vyléčit. Naslouchejme tomuto tichému hlasu a dovolme si žít s velkolepostí a radostí sobě vlastní.
Veronika
Autorka článku: Veronika Kovářová
FB page: Veronika Kovarova Sebekoučink
