Před čtyřmi lety jsem si prošla náročným rozchodem. Tehdy mi pomohlo se z toho vypsat. Třeba ty pocity, které jsem tehdá mrskala na papír, pomohou někomu taky. Neboť cesta, která vypadá děsně, ještě neznamená konec. Enjoy *heart*
Rozervanost
Bolest.
Nenávist.
Smutek.
Zklamání.
Nepříčetnost.
Mlátím kolem sebe a chci hrozně moc křičet!
Ty to nevidíš?! Ty sis nevšiml?!
Jen vzdychám.
Tiše se vzdávám.
Potichu sbírám svoje věci a hledám si znovu své místo, kam půjdu.
Poslední kousky se snažíme zachránit.
Sype se to.
Pokolikátý?
Snad tisíckrát jsem plýtvala slovy a snažila se Ti vše vysvětlit.
Bylo to marný. Marný, marný, marný. Bezpředmětný. K n i č e m u.
Víš…stačilo otevřít oči.
Jenže kdo chce, ten vidí a slyší, kdo nechce, nehne s ním ani pár volů.
Ale mně to stačilo.
Nemám síly zvedat nás oba. Potřebuji sílu sama pro sebe.
Sama sebe chci poskládat a vytvořit si obraz z puzzlíků.
Jsem totiž rozervaná.
—————————————————————————
Jsem
Naživu.
Dýchám.
Vidím.
Slyším.
Cítím.
Skládám se.
Ale všechno kolem bolí.
Divil ses?
Jako že jsi byl překvapen?
No neříkej!
Tak náhle prý!
Jdi do háje. Ne, nechci si Tě brát!
Nevážíš si mne.
Pamatuješ na ty moje proslzený noci?
Na ty hádky, kdys ležel ve sprchovém koutě a brečel jako malé dítě, proč na Tebe řvu?
Jak jsi nikdy nic nechápal, odkýval a nechal zase vyšumět z hlavy?
Jak jsi čekal, že to bude dobrý?
Ach.
A ono to dobrý není, viď?
Ono to bolí?
Jo?
Mě to taky bolelo!
Ne, teď už to nebolí.
Jsem teď prázdná. To je ještě horší.
Necítím a jen vše sleduji jako film.
Udělal jsi ze mne prázdnou schránku.
Vždyť já ani nevím, kdo jsem. Co mne těší? Co umím?
Musím pryč.
Chci.
Jsem rozervaná a chci vše poskládat zpět.
Bez Tebe. Protože Ty jsi mne rozerval. Roztrhal na kousky.
A já měla růžové brýle na očích.
Opustila rodinu.
Šla do velkého města, sama, za Tebou!
Jak já byla naivní!
Jdi pryč.
Nebreč, proboha!
A ty růže si strč třeba do prdele, za rozchod je nechci!
Vždyť Ty ani nevíš, jak zapnout pračku! Natož, na co je vysavač! Říká Ti něco, že máš obě ruce a nohy stejně jako já?!
—————————————————————————
Necelý rok pominul
Svoje já si střežím.
Nejsem ještě celá, zdaleka ne.
Ale už se tomu blížím.
Rozervanost.
Bývala jsem kdysi já.
Úlomky, co nikam nepasují a jen tak putují v těle.
Pak jsem je začala chytat.
Jeden po druhém vracet na místo.
Obraz.
Mé já.
Se slepilo.
A žije.
Šťastně.
