Myslela jsem, že už se letos ani nesetkáme…
Čekala jsem tě už z jara, čekala jsem na tebe celé léto, ale ty ses vůbec neukázal. Přišel si až včera, z ničeho nic, absolutně nečekaně. Tolik si mně překvapil… Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, když mně v noci, do ticha probudíš, když tě cítím na své kůži, když potom ani nemohu usnout, jak jsem z tebe nervózní a celá rozechvělá. Chci tě po slepu, ve tmě, na svém těle rukama najít, ale hraješ si se mnou a utíkáš mi. Usnu, ale ty mně znovu a znovu probouzíš a ještě několikrát do mě pronikneš, a pak konečně oba usínáme, unaveni, vyčerpáni. Ráno se probudím, otevřu oči, rozhlédnu se po pokoji a ty nikde.
Doufám, že brzo chcípneš, mám asi 10 štípanců a strašně to svědí, ty hnusnej malej komáre. Počkej, až přijdu domů, vyhlásím ti biolitovou válku 😀
