Vážené a milé ženy, jsou lidé (a celé kultury), u nichž na smutek a velké životní ztráty pomáhá hudba a zpěv. V posledních letech k nim patřím. Bolest mě zaplaví jako déšť a proteče mnou slzami do prstů, které si začnou bubnovat melodii, a rty k ní rovnou mumlají text. Od nedávné smrti milovaného – a na fakultě tolik oblíbeného – docenta Filipa Lába si takto zpívám často. Lidé mladší než já by neměli umírat…
Můj malý Filipe, nikdy nezapomenu na tvoji maminku ani na tebe. Zuzka
Fotka
V rámu okna prohnaly se mi mraky
v rámu okna prohnal se mi déšť
přes slzy zírám na ten obraz
říkám si
Byla by to taková
krásná fotka
Filipe, to by byla taková
krásná fotka
Ten déšť nepadá dolů
prší vodorovně ke mně
a ta ničemná proradná
nesmyslná bouře
proniká dovnitř mého těla
dusí mé vzlyky
chce se mi křičet
a ty na mě pršíš z oblaků
V rámu okna zírám na ten obraz
na hladinu Vltavy bičovanou deštěm
Chce se mi křičet
ale nemám jiná slova
Jen si říkám Byla by to taková
krásná fotka
Filipe, to by ti byla taková
krásná fotka
Chtěla bych tě nad ní
ještě jednou potkat
Chtěla bych tě nad ní
ještě aspoň naposledy potkat
Pomáhal bys mi ji vyvolávat
A tvé zářící oči by radostí hořely ve tmě
Řekl bys To je taková krásná fotka
ta se ti povedla, to je taková krásná fotka!
Zarámovaná oknem ptám se tě
jak mám teď pracovat, když nemohu dýchat
ty na mě z nebe pršíš z oblaků
a já mumlám Byla by to taková
krásná fotka
Filipe, to by byla taková
krásná fotka…
Kéž bych tě mohla nad ní ještě jednou potkat
(Červen 2021)