Vážené a milé ženy, ke studentskému tématu z minulého týdne se mi dnes sama nabízí báseň, jež je pro mě dost nestandardní, jelikož vznikala po částech a doslova v různých tisíciletích. Tři první sloky jsem napsala na jakési nudné přednášce ve čtvrtém ročníku žurnalistiky, tedy v roce 1994, a papír někam založila. Poslední sloka vznikla až po letech – a v slzách, když jsem jej, již jako matka dvou dětí, znovu objevila. To už totiž můj nejoblíbenější profesor z fakulty, psycholog, jenž mi vedl diplomovou práci, nežil.
Zpětně jsem moc ráda, že jsem panu docentu Černouškovi jen pár týdnů po svých státnicích mohla pomáhat organizovat na půdě fakulty v srpnu 1995 oslavu jeho padesátin. Mezi všemi profesory, novináři i jeho známými jsem tam byla tenkrát jediná studentka. Věnovala jsem mu krásný kaktus se slovy, že ho má ode mě pro štěstí na těch dalších padesát úspěšných let. On se tehdy zasmál a řekl mi, že kaktus ho určitě přežije. Dnes mě z toho mrazí. Užil si ho totiž pouhých devět let, nedožil se ani šedesátin.
Milé dámy, opatrujte se. Já už musím jít, přes slzy na text nevidím. Vaše Holubička Zuzka
Vysoká škola
Není až tak vysoká
jak jsem si vždycky myslela
moc jsem tu zatím nevyrostla
Poznání?
Vím, že nic nevím
A čas letí
od zkoušky ke zkoušce
letí
od semestru k semestru
letí
Uletí
Zbudeš jen ty v mém srdci
můj nejlepší profesor
na věky věků
(FSV UK; docentu Michalu Černouškovi)
