Příběh ztráty a bolesti: Jak trauma změnilo náš vztah
ONA
Měla bych mu to říct. Přesvědčuju se o tom už tři měsíce. Jenže doteď nebyla ta správná příležitost. Aspoň pro mě ne.
„Ahoj, lásko. Jsem doma,“ vítá mě už ode dveří.
Co třeba dneska?
„Mám pro tebe překvapení.“
Aha. Tak dneska taky ne.
„Něco jsem ti koupil.“
V posledních týdnech kupuje pořád něco. Vlastně po tom, co se to stalo, není týdne, aby mi domů nepřinesl kytky, šperk, knížku nebo nějakou sladkost.
Objeví se ve dveřích do pracovny, kde se zrovna snažím sesmolit hromadnej dopis všem zaměstnancům naší firmy o tom, kdy se bude konat vyhlášení nejlepších zaměstnanců měsíce, a kdo je nominovanej. Jo, tohle se v naší firmě pěstuje.
Tentokrát nemá ruce za zádama jako obvykle. Takže to asi bude něco, co se dá schovat v kapse u saka. Nebo je to tak velký, že to nechal v předsíni. Ať to je, co to je, nijak zvlášť z toho nadšená nejsem.
„Hádej, co mám,“ mrká na mě opřenej o futro.
„Neutrácíš nějak moc?“ zeptám se ho místo odpovědi.
„Když jde o tebe, nikdy to není dost,“ usměje se a přijde až ke mně za stůl. Dá mi pusu. Na čelo. Jako vždycky. Teda od jistý chvíle. Od tý, co se nám obrátil život vzhůru nohama. Normální pusu jsem nedostala už hodně dlouho.
Usměju se, ale neodtrhnu oči od počítače. Chci to dodělat.
„Zkus hádat. Prosím,“ nedá se odbýt.
Ach jo. „Že by kytka?“
„Ne.“
„Čokoláda?“ Zkusím to znovu.
„Samá voda.“
Bože.
„Něco do bytu?“
Kdy pochopí, že mě to nezajímá?
„Přihořívá,“ usmívá se tajemně.
Takže teď mám vyjmenovávat všechno, co se hodí do bytu? Včera jsem se zmiňovala, že bych potřebovala nový povlečení. Tak snad?
„Povlečení?“
„Ale no tak. Nejsi vůbec originální.“
Jde zpátky do předsíně.
Dopíšu větu, co mám v hlavě, a čekám. Začínám být zvědavá, co originálního teda vymyslel.
Když se znovu objeví ve dveřích, ve dlaních drží něco černýho. Vypadá to jako koule. Chlupatá. Morče? To snad ne. Nesnáším křečky, morčata, myši ani nic jim podobnýho. To přece ví.
„Hele,“ donese mi tu nehybnou chlupatou kouli až na stůl. Položí mi ji vedle klávesnice a čeká.
Štěně. Pekinéz. Toho jsem měla, když jsem byla ještě malá. Pamatuje si to.
„Co na něj říkáš?“
To mi dělá schválně? Proč mi, proboha, přinesl psa? Co mi tím chce říct? Že se o něj mám starat místo našeho dítěte?
„Děláš si ze mě srandu?“ Rozbrečím se. Nechci se starat o nějakýho pitomýho psa. Chci dítě! Teď už jsem skoro měsíc mohla být mámou. Ale nejsem.
„Myslel jsem, že ti to udělá radost,“ dívá se na mě zmateně.
Vážně si myslel, že mi tohle udělá radost? To je tak blbej?
„Radost? To myslíš vážně? Děláš ze mě větší zoufalku, než jsem!“ Třísknu pěstí do klávesnice. To černý chlupatý klubíčko se začne hýbat. Vyděsila jsem ho.
„O čem to mluvíš? Já z tebe žádnou zoufalku nedělám. Posloucháš se vůbec? Co ti přelítlo přes nos?“
Moc dobře ví, že jediný moje přání je mít dítě. Ne psa nebo kočku ani žádný jiný zvíře. Chci dítě.
„Žádnýho pitomýho psa nechci,“ zvednu se a chci jít pryč. Chytí mě za loket.
„Chováš se nesnesitelně. Stává se z tebe zatrpklá ženská. Uvědomuješ si to vůbec?“
Vytrhnu se mu a ukážu na toho psa. „Myslíš si snad, že tímhle to vyřešíš? Vážně? Neměl by ses radši snažit, abych měla dítě a byla konečně spokojená?“
Když jsem před šesti měsíci o dítě přišla, skoro jsme spolu přestali spát. Dřív jsme to dělali i pětkrát týdně. Od tý doby tak dvakrát do měsíce.
„Nechtěl jsem nic vyřešit, chtěl jsem ti jenom udělat radost. Nevěděl jsem, že tě to tak naštve.“
Kdybych netušila, co za tím je, bylo by mi ho možná i líto. Ale není.
„Radost? Víš, co je zvláštní? Že se mi poslední měsíce snažíš dělat radost skoro každej týden. Není to divný?“
Tváří se, jako by nechápal. Ale on chápe. Samozřejmě že moc dobře ví, kam tím směřuju. Ví, že nejsem hloupá.
„Já ti asi nerozumím. Jenom chci, abys byla šťastná, to je všechno,“ řekne smutně. Možná vyčerpaně.
Ani teď mu to nedokážu vpálit. Nevím proč. Asi mám pocit, že když to řeknu nahlas, bude to vážně pravda. Vím, že je to pravda, ale když to vyslovím, bude to nenávratný. Ten potrat pro nás nebyl lehkej. Nenáviděla jsem za to celej svět. Nechtěla jsem s Pavlem spát, odmítala jsem jíst, komunikovat, smát se. V tu dobu nebo pár týdnů na to si našel jinou. A je s ní doteď. Vím to. Jinak by mi pořád nenosil dárky. A nehlídal by si tak úzkostlivě telefon. Taky by mě jednou ráno v polospánku omylem neoslovil `Petro`.
„Tak pro to něco udělej. Dárkama a zvířatama toho ale rozhodně nedocílíš,“ odseknu. Podívám se na tu chlupatou kouličku, co se rozvaluje na klávesnici. Je mi toho štěněte líto. Mohli bychom si ho nechat. Aspoň si těch posledních pár tejdnů na tomhle podělanym světě něčím zpříjemním. Až tady nebudu, může se o něj starat s tou svojí Petrou.
*********
Řekla jsem si, že když se mi do konce června nepřizná a s tou ženskou se nerozejde, zabiju se. Nic mě tady nedrží. Na ničem jinym než na něm a na dítěti mi stejně nezáleží. Ještě na to má tři neděle, ale nezdá se, že bychom někam pokročili. Všechny dny jsou tak děsivě stejný.
„Co kdybychom jeli na dovolenou?“ zeptá se mě jeden večer, kdy sedíme oba u televize, jíme zmrzlinu a je nám fajn. Teda jemu je fajn. Já se jenom tvářím, že jsem v pohodě. Nejradši bych si někam zalezla s jeho telefonem a projela mu celej Facebook a esemesky. Jenže on si bere telefon všude s sebou. A já nejsem taková, abych se mu šťourala v telefonu.
„Kam jako?“ Stihli bychom se vrátit do konce června?
„Napadla mě Srí Lanka nebo třeba Bali. Tam jsem ještě nikdy nebyl.“
Tváří se natěšeně jako malý dítě, který se nemůže dočkat rozbalování vánočních dárků.
„To je daleko,“ namítnu. Nechce se mi trávit v letadle víc než dvě hodiny.
„Jo, ale tam, kde to je blízko, už jsme byli skoro všude,“ zatváří se pro změnu zklamaně.
Má pravdu. Stejně ale nehodlám strávit půl den, natož celej den cestou někam, kde se stejně budu nudit a myslet na tu couru, co mi sebrala manžela.
„Radši bych zůstala doma,“ řeknu popravdě.
„Co ti zase je?“
Nevím, jestli to zní spíš jako výčitka nebo jako prostá otázka, nicméně já si z těch dvou variant samozřejmě vyberu tu první.
„Nic mi není. Je mi úplně skvěle! Jak jinak by mi asi mohlo být, že jo? Nic mi nechybí, všechno mám a víš proč jsem štěstím bez sebe? Protože mám velkou rodinu, kterou jsem si vždycky přála!“ Už nemůžu poslouchat ani sama sebe. Opakuju ty stejný kecy pořád dokola. Ale uleví se mi. Možná jsem to měla zakřičet ještě trochu víc.
„Lucie? Nemyslíš si, že to vážně začínáš trochu přehánět? Co po mně chceš? Co jsem ti tak strašnýho udělal?“ zvýší hlas i on. A to moc často nedělá.
„Cos mi udělal? Ptáš se, cos mi udělal? To seš tak blbej, že ti to pořád nedochází? Zkus se třeba zeptat, cos mi neudělal! Dítě si mi neudělal! To bylo jediný moje přání!“
„Chováš se jak posedlá! Jeden potrat přeci není konec světa. Sám doktor říkal, že můžeš mít klidně další dítě, tak o co ti jde?“
Mám na krajíčku. „A proč se mnou teda nespíš?“
Jo, mohl to být hezkej večer. Nebo když ne hezkej, tak aspoň klidnej, ale to bych nebyla já, abych všechno nepodělala. Navíc už je to stejně jedno.
Mlčí. Zrovna teď mlčí. Proč neřekne aspoň něco?
„Tak proč?“ zeptám se znovu. I kdyby předtím tu otázku přeslechnul, tuhle už ignorovat nemůže.
„Změnila ses,“ podívá se na mě. Zklamaně. Možná spíš smutně. „Ale změnil jsem se i já. To přiznávám.“
Čekám, co bude následovat. Srdce mi buší a mám ten samej pocit jako kdysi, když jsem poprvý a naposled darovala krev. Když už se mi zdálo, že je tý krve nějak moc, polil mě studenej pot a zatmělo se mi před očima.
„Stalo se něco, s čím jsem nepočítal. Myslel jsem si, že něco takovýho se mi nikdy stát nemůže.“
A je to tady. Teď přizná, že má milenku, sbalí si kufry a už ho neuvidím. Nebo řekne, že udělal chybu a zůstane se mnou. Vážně mu dokážu odpustit?
„Rád bych ti všechno vysvětlil, ale teď to nejde.“
Tečka. Nemůžu uvěřit tomu, co mi říká. Když mi teda nechce vysvětlit, proč se ke mně chová tak studeně, proč s tím vůbec začínal? Nechci celej zbytek života strávit čekáním. I to byl důvod, proč jsem došla k závěru, že zůstávat na tomhle světe je nesmysl. Jestli mě opustí, nemá pro mě význam už vůbec nic.
„Nechci na nic čekat. Pořád na něco čekám a nebaví mě to. Stejně vím, o co jde. Myslíš si, že jsem si nevšimla, že si pořád schováváš telefon? Že se mnou nespíš a přitom nevypadáš ani trochu na to, že by ti sex chyběl? Že ze spaní mluvíš o nějaký Petře?“
Mlčí. Dívá se na mě, ale zároveň mi přijde, že mě nevnímá, že se dívá na něco za mnou.
„Podělal jsem to. Udělal jsem chybu, kterou nemůžu vzít zpátky,“ skloní hlavu do dlaní a skoro bych přísahala, že brečí. Když asi o minutu později hlavu zase zvedne, podívá se na mě tím svým zdrceným výrazem. „Omlouvám se. Za všechno.“
*********
Ten večer už spolu nemluvíme. A když se ráno probudím, není tam. Není tam ani spousta jeho věcí. Chybí příruční temně zelenej kufr na kolečkách, trička, kalhoty, jeho zubní kartáček a spousty dalších věcí. Prostě zmizel. Netuším, co mám dělat. Mám mu napsat? Zavolat? Nemám dělat nic? Sednu si v předsíni na zem, přitáhnu si k sobě nohy, opřu si o ně hlavu a přemýšlím. O všem, co se za poslední měsíce stalo. Co jsme udělali špatně. Ten zatracenej potrat všechno zničil. Přišla jsem o všechny sny a iluze. Tomuhle se asi říká strmej pád. A právě teď jsem dopadla. Hodně tvrdě. Jestli jsem měla ještě nějakou naději, že se dá všechno zase do pořádku, už je pryč. Zůstala jsem sama. Bez manžela, dítěte a zbyl mi jenom pes. Kterej ani nemá jméno. V klidu si spí v botníku, jenom dva metry ode mě a stejně si mě ani nevšimne. Pro všechny jsem vzduch. Rozbrečím se, ale vzápětí si uvědomím, že to je stejně zbytečný. Vždyť jsem to čekala. Čekala jsem, že to takhle skončí. Jenom jsem doufala, že to nebude tak brzo.
**********
Zvednu se a jdu do kuchyně. Ze skřínky nad umyvadlem si vezmu skleničku a natočím do ní vlažnou vodu. Pak si jdu do obýváku pro kabelku a vyndám z ní nenačatý balení antidepresiv, co mi před čtyřmi měsíci předepsal můj psycholog. Nevzala jsem si ani jeden prášek. Schovávám si je až na úplnej konec. Z platíčka vymáčknu osm tabletek. Dvě zbydou. To by mohlo stačit. Ještě se jdu podívat do předsíně na psa. Ale pořád spí stočenej do klubíčka. Vrátím se do kuchyně, sednu si k jídelnímu stolu a dívám se na tu sklenici, vedle který leží osm tabletek. Mám spoustu času si to ještě rozmyslet. Ale nechci.
*********
ON
Chtěl bych, aby to bylo zase jako na začátku. Kdy jsme se radovali z každý maličkosti, kdy jsme si vážili každý minuty, kterou jsme trávili spolu. Ale všechno se podělalo. Navíc ten potrat. Přál jsem si, abychom měli dítě. Konečně by měla pro co žít a já bych jí mohl říct pravdu. Jenže jsem k tomu nenašel odvahu a pak už to nešlo. Čím déle to před ní tajím, tím je mi hůř. Ale vím, že by jí to ublížilo, že by mi to vyčítala.
Nenašel jsem lepší řešení než odejít. Možná mě ze začátku bude nenávidět, ale pořád lepší, než aby se každý den trápila. Jsem srab a to se nezmění.
Telefon. Do práce mi na pevnou linku volá jenom jeden člověk.
„Ano, prosím?“ zahlásím do sluchátka, i když moc dobře vím, kdo to je.
„Čau. Volám ti, jestli platí ta dnešní večeře. A jestli by nešla přesunout na dřívější čas, v sedm jdu s kamarádkou do kina.“
„Ahoj. Jasný. Mně to je jedno. Stejně nic moc na práci nemám.“ Vlastně mám teď tolik volnýho času, že za chvíli nebudu vědět, co s ním.
„Super, tak v půl pátý v Brasileiru?“
„Počítám s tím.“
„Není ti něco? Zníš divně?“
„Není mi moc do smíchu.“
„Lucka?“
„Jo.“
„Povíš mi to večer, jo? Já mám za chvíli hodinu.“
Vždycky pospíchá. Všichni pořád někam pospíchají. Rychle se zasnoubit, vzít se a co nejrychleji mít děti. A pak to takhle dopadá.
„To víš že jo. Měj se.“
„Tak večer. Pa tati.“
Že mám dceru, jsem se dozvěděl asi měsíc po tom, co mi Lucka řekla, že čeká dítě. Dostihla mě sedmnáct let stará záležitost. Známost, co trvala jenom pár týdnů, ale zanechala doživotní následky. Pořád se s tím nedokážu srovnat. Proto to nemůžu chtít ani po Lucce. Kdybychom měli vlastní dítě, všechno by asi bylo jinak. Teď už ale nemám odvahu jí ani zavolat.
*********
Pokračování povídky najdete na mém blogu zde: http://businesscoffee.cz/2017/10/19/my-tri-dil-1/
Každý týden přidávám na blog jednu novou povídku.
Sledujte mě i na Facebooku: https://www.facebook.com/businesscoffeecz/
Zdroj foto: Pixabay.com
