O víkendu jsem se byla vyvenčit na chalupě.
Miluji to tam, je to můj druhý domov, váže se tam na ten kraj spoustu nesmazatelných vzpomínek, ale o tom až třeba zase jindy.
Byla jsem ještě ta šťastná generace, která lítala po venku, stavěla bunkry, válčila se znepřáteleným klanem a domů chodila, jen když máma pískla, že je jídlo na stole nebo čas jít na kutě. A tak jsme pomalu rostli a rozprchli se po celé zemi. Někteří se ale nerozprchli, zůstali, a s prominutím zkřupanovatěli 
a ty když potkám v hospodě, je to slušný sociologický průzkum
Mají obdivuhodnou schopnost regenerace. Přilezou domů po čtyřech třeba ve tři ráno, ale v sedm hodin už jsou na střeše, u míchačky, na poli nebo kdo ví kde a fungují. Já bych zmírala na krovkách dva dny. No, a když já takhle někam vyrazím a oni nemají vedle sebe partnerku či právoplatnou choť, která dává jasně najevo, čí, že ten chlap je, můžeme si s klukama i popovídat
Abyste tomu rozuměli, v naší vesnici totiž funguje přísný matriarchát Jakmile je žena v dosahu, muž je maličkatý a nesmí nic – bez dovolení Nesmí se mnou nebo s jakoukoli jinou ženou bavit ani ten, se kterým jsem si hrála na apače, nemá nárok se ani podívat, natož třeba pozdravit. Šílený, ale vážně nepřeháním
Tuhle jsme šly na pivo s kamarádkou, na hřiště. Protože jsem poslední dobou slepá jako patrona, jen jsem zahlédla, že na lavici venku sedí kluci a holky. Jeden jediný kámoš vstal, pozdravil mně, dal mi pusu na tvář a zeptal se, jak se mám. (doufám, že do doma neodskákal monoklem) „Víš o tom, že jsi 20 x mrtvá, je ti to jasný.“ Říká kamarádka, když jsme kolem nic prošly. „Kdybys to viděla, ty pohledy, jak tě všechny propichovaly očima, co propichovaly, každá měla v ruce samopal a neváhala ho použít.“ Jojo, ty vesnický kluky je prostě zapotřebí hlídat
Nedávno byla zábava, šla jsem se tam tedy večer podívat. Ten samý kluk co minule, mně vítal. Říkám „Můžu si tady Ondro s vámi dát pivko?“ „No jasně, posaď se tady.“ a ukazuje k velkému stolu za mými zády, otočím se a tam sedí asi 15 zdejších křehulek Polkla jsem na sucho, a šla si pro pití. V hospodě jsem potkala dalšího kamaráda z dětství. „Ahoooooj kočičko, já tě tak rád vidím.“ „No já tebe taky Mílo, kde sedíte?“ Ptám se ho v naději, že nebudu muset dostat cepínama od těch nasupěných matrón. „Nooo, víš,“ začne se kroutit, „Já tady mám manželku.“ – rozuměj – k nám prostě nemůžeš… A tak nezbývalo, než sebrat všechnu odvahu a jít k nim. „Můžu na chvilku k vám holky?“ S falečnými úsměvy mně pozvaly k sobě a začaly pod podiem okamžitě trénovat tanec Haka Řekla jsem si, že jsem ještě mladá, že jsem si nic neužila a ještě umřít nechci, rychle jsem vypila pivo a šla vrátit sklo, že raději půjdu snad domů, ale u dveří jsem narazila na dva sourozence, taktéž z dob raného mládí. Neměli s sebou manželky a tak jsem si řekla, že nic nebrání tomu si popovídat. Chyba. Hovory střízlivá versus nakaši, jsou velmi náročné Lidi zlatý…. „Ty jsi teď jako ta bloggerka jo, to nosíš furt ssebou nějakej blok jo,hahahahaha. A máš tam ňáký nahatý fotky? Ne? Tak to tam čumět nebudutyvole.“ „A ty se divíš, že se s tebou nebavěj? Se na ně podívej a na sebetyvole, když sem přijdeš v takhle krátkejch šatechtyvole?“ A vrcholem večera bylo „Tobě to teď tak sluší, ty jsi taková kočkatyvole. Si byla vždycky taková vošklivá, já tě nikdy nechtěl a teďtyvole… „No, teď máš tyvolesmůlu!“ Miluju vesnické komplimenty
