Mám dvě ručičky, žádný nožičky. Pořád se mám skvěle, i když mě život pošle do prd…
Bolí mě hlava… šíleně mě bolí hlava, levá strana. Přijdu ze školy, odhodím batoh a jdu si lehnout. Spím, jsem unavená, cpu se ibalginem a stále mě třeští hlava. Mám chuť vzít šutr a roztřískat si palici. Chce se mi zvracet, fuj, co to je. Co se to děje. Usínám. Probudím se, jsem slabá. Mám hlad. Prosím mamku o naložení jídla. Máme rajskou a těstoviny. Ona mi odpoví, že jsem dospělá ať se obsloužím sama. Ztěžka se zvedám z postele. Cesta do kuchyně je najednou nekonečná. Konečně jsem v kuchyni, chci si nabrat těstoviny a udělá se mi zle. Odhazuju naběračku na zem a jdu pryč. Nevím kam jsem došla…
Bože, co tu dělám. Probouzím se na zemi u záchodu. Je mi zle, bolí mě palice. Po čtyřech se doplazím k matce do obýváku. Dostanu ze sebe, že je mi zle a že jsem omdlela. Dostávám se na gauč. Temno… nepatuju si. Slečno, slečno, jak se cítíte? Mluví na mě záchranář. Nedržíte dietu? Nejste těhotná? Máte tu teplo, z toho se vám udělalo zle. Já mlčím, nejsem schopná mluvit. Konečně přijel táta. Záchranka mě nechce odvést. Matka seřvala doktora a vydupala si sanitku. Za chvíli přijela. Zvedám se, možná chodím, možná mě nesou. Matka chtěla jet se mnou v sanitce. Křičím na ní, že ji nechci. Chci tátu. Jedeme v sanitce. Něco jsem řekla tátovi, ale nevím co. Slyším jen vydrž. Vezou mě na příjem, vidím dědu jak na nás čekal. Ležím na lehátku.. tati, napiš Martinovi, že jsem v nemocnici. BUM.
Tma. Nevím, nepamatuju si.
Probouzím se, jsem samá hadička, jsem na JIPce. Přijde za mnou sestřička, jen lež, odpočívej, spi. Táta za tebou přijede zítra. Upadám do bezvědomí. Probouzím se, jsem v tunelu, do ruky mi dávají nějaké tlačítko. Kdyby se vám dělalo zle, zabzučte. Upadám do bezvědomí. Probouzím se, dívám se na ruce. Mám pět kanyl, kolem postele vidím rodinu. Ale pamatuju si jen babičku jak brečí. Usínám…
Otevírám oči a vidím sestřičku. Jmenuje se Maruška a má tmavé vlasy a asi pětiletého synka. Říká, že mám sraženinu v hlavě. Podává mi telefon. Chci se do něj podívat, ale nemám sílu. Telefon padá na zem a rozskočil se na tři kusy. Spím. Blouzním, cítím jak mi dávají něco na hlavu, nějaký gel. Spím.
Otevřu oči a vidím svoji kamarádku z dětství. Donesla mi toffife. Znovu otvírám oči, slečno, umyjeme vám vlasy. Zkuste se učesat. Nemám pojem o čase, ale vlasy jsem měla hodně zacuchaný a dlouho nečesaný. Probouzím se, vidím kamarády veterináře a Martina. Tma, spím. Na JIPce jsem byla dva týdny. To je vše co si pamatuji.
Konečně mě posílají na normální pokoj. Hurá, konečně mi ubyly 2 kanyly. Začínám vnímat. Tak slečno za chvíli za vámi přijde fyzioterapeutka a budete se učit chodit. Cože? Jak učit chodit? Sednu si, chci si stoupnout a kdyby mě sestra nedržela jsem na zemi. Mám úplně ochablé nohy. První úspěch, prošla jsem se po pokoji. Jednou jsem došla i za sestřičkama na JIPku. Ukázat se jim. Na normálním pokoji jsem byla další dva týdny. Celkově si nepamatuju asi čtvrt roku. Mám jen krátké vzpomínky.
A co mi vlastně bylo?
Trombóza hlava, krk. Dovezli mě za pět minut dvanáct. Na příjmu jsem prodělala toxicko epileptický záchvat. Operovat mě nešlo. Sraženinu rozpouštěli heparinem. Byla jsem v umělém spánku. Nikdo nevěděl jaké budu mít následky. Lehce jsem padala na levou stranu. Naštěstí to dobře dopadlo. Řekla bych, že jsem bez následků. Musela jsem brát léky na ředění krve, 3x do týdne mi brali krev a upravovali dávkování. A jak jsem ve 20 letech přišla k trombóze? Můžu poděkovat hormonální antikoncepci.
Vali 🙂
P.S.: Tento článek je založený na pravdě a skutečně se mi stal. Pokud se nad ním a hlavně nad hormonální antikoncepcí pozastaví aspoň jedna dívka/žena budu ráda.
