Miluju svou práci! Velmi mě naplňuje, baví, dává mi smysl. Ale někdy mi je při ní hodně těžko a smutno. A víte kdy?
V posledních letech sleduji smutný trend – stále více dětí a dospívajících bojuje s úzkostmi, depresí, sebepoškozováním a myšlenkami na ukončení života. Statistiky i příběhy klientů z mé praxe jsou nezvratným důkazem a já cítím potřebu toto téma otevřít.
Proč se to děje?
Často čelí tlaku na výkon, očekáváním rodičů, společnosti i vrstevníků.
Často nemají bezpečný prostor, kde by mohli mluvit o svých emocích a jsou nuceni je tak potlačovat.
Nejsou přijímáni takoví, jací jsou.
Sociální sítě a digitální svět někdy přispívají k pocitům osamělosti a nedostatečnosti.
Pokud jste generace jako já nebo i starší – tak vím, že nás většinou nikdo neučil mluvit o tom jak se cítíme nebo jak se vypořádat s emocemi druhých. Většinou, když jsme plakali tak nám rodiče říkali, že už to nebolí/ať přestaneme plakat/ že nesmíme být rozlobení/ nebreč nebo ti dám na zadek, abys měla důvod brečet.. Věřím, že každý z Vás by se tam mohl dosadit tu „svou mantru“, kterou doma slýchával..
Ale pojďme to zkoušet dělat trochu jinak než naši rodiče (i když jsme jejich výchovu přeci přežili).
Co můžeme jako dospělí – rodiče, učitelé nebo blízcí – udělat?
Naslouchat beze slov: Někdy děti nepotřebují radu a dlouhé vysvětlování, ale jen vědomí, že je někdo slyší. Že je pro jednou nikdo nehodnotí, neposuzuje. Neřešme to jak se momentálně chovají, ale zkusme se jich zeptat: „vidím, že jsi rozčílený / že jsi smutná / slyším tě, že křičíš a rád/a bych věděl/a co se stalo“. Žádné dítě nedělá „problémy“ aniž by k tomu mělo důvod. A možná, že když druhou stranu nejdříve vyslechnete – úplně Vám to na situaci změní pohled.
Projevovat lásku a přijetí: I když nerozumíme jejich světu, můžeme jim ukázat, že jsme tu pro ně. Mám ve výchově 3 zásady:
Neubližuj sobě.
Neubližuj druhým.
Nenič věci.
Jinak je projevování emocí plně na mém synovi. Samozřejmě ho učím, že je někdy dobré emoce chvíli udržet a pak je pustit v bezpečném prostředí.
Budovat důvěru: Všímat si nenápadných změn v chování a otevřeně o nich mluvit.
Vyhledat odbornou pomoc: Terapie nebo podpora psychologa není známkou selhání, ale odvahou starat se o duševní zdraví.
Náš úkol není „zachránit svět“, ale být tu pro naše děti – s pochopením, empatií a podporou.
Jaké kroky děláte Vy, abyste podpořili psychickou pohodu dětí ve svém okolí? Podělte se o své tipy a zkušenosti, možná tak inspirujete další rodiče nebo blízké.
Pomáhejme dětem, aby věděly, že ve svém boji nejsou samy.
Hezké dny
Jana
Autor článku: Jana Mašková
Zdroj foto: Pixabay
