Už druhý den jsem lezla z postele jako zbitá a budík posouvala 5x dozadu. Cose děje? Abyste rozumněli, to není u mně věc běžná. Jsem ranní ptáče a z postele (tedy z futonu kde spím) skáčku jako laňka :). Připravuje snídani a oběd pro dcery jsem přemýšlela proč v mém tolik oblíbeném létě tak náhle zmizela moje energie.
A ejhle hlavou proběhla vzpomínka na rozhovor s mužem mých snů předešlý večer. Téma? Jak by mohl ušetřit. Velmi rychle jsem po nalezené nitce vzpomínky šplhala dozadu v čase. Uvědomila jsem si, že změny, které v životě chystám, a které se týkají celé naší domácnosti i mého muže, jsem krásně vymyslela, ještě lépe je organizuji a běží doslova na drátkách. Muž mých snů je mi sice na každém kroku oporou, ale teď se náhle zamyslel a vymyslel, že by se mohl při společné chůzi/spíš jízdě na chvilku zavěsit za lokomotivu a jen tak se vézt a ušetřit .. nejvíc vlastní energii.
Nene moje milovaná mašinko, v žádném případě! Jako vláčky jsme tu na světě, abychom jeli po kolejích vedle sebe nikoli, aby jeden z nás druhého vezl nebo dokonce vláčel.
Bolí vás svaly, ramena, záda? Cítítě těžkost na každém kroku? Rozhlédněte se i vy po nádraží, jestli náhodou jste nezačali dělat jako já lokomotivu. Že jste skvělí a máte nápady a entusiasmus? BOMBA! Ale to neznamená, že ty ostatní máte vláčet.
Moje přítelkyně vždycky říká:” Proč tu fialovou krávu táhneš na Mount Everest? Co tam bude ta kráva dělat, až tam vylezeš? :D”.
Směle do podnikání. Směle do života. Ale sami za sebe, ne za ty druhé.
Krásný den a hodně lásky přeje Lenka
