Každý den jedete na plný plyn. Děti, manžel, práce, domácnost (pořadí ať si doplní každá sama). Všichni vás strašně potřebují, neustále něco chtějí, …Bez vás by to prostě FAKT nešlo. V hlavě máte na prvním místě ONI. A někde vzadu jste VY. Slyšíte to? VY jste ta poslední! Haló, jste tam vůbec…?
Na konci týdne doslova melete z posledního a těšíte se, až přijde alespoň nějaká změna v podobě víkendu. Jenomže víkend je tady a vy nesundáte nohu z plynu. Některá z vás možná ano, protože se částečně postará i partner, ale prostě se nezastavíte…
Není to tak dávno, co jsem to měla taky tak. Na rodičovské, dvě mladší děti velmi malé, třetí začalo chodit do první třídy. Manžel přes týden na cestách. V pátek jsem občas nevěděla, „čí jsem“. O víkendu jsem to sice trochu „rozdýchala“, protože tatínek se velmi zapojoval. Pole působnosti se však rozšířilo o další roli – manželky. Tudíž má výkonnost stále držela jednu linii. A kde jsem byla JÁ? Kde byla má ŽENA?
Mám velmi chápavého a podporujícího manžela. Nejen, že to všechno viděl, ale mně i permanentně nabízel různá, jak pro mě, tak děti, reálná řešení. Jako tvrdohlavý beránek jsem je ovšem vytrvale odmítala. Proč? Protože já to přece všechno zvládnu! SAMA. Jenže jsem místo toho začala být unavená, protivná, děti neustále nemocné. Přidaly se zdravotní problémy a nade mnou visel velký vykřičník „Jestli se sebou nezačneš něco dělat, …!“ Možná to znáte taky?
V tomto okamžiku se mé druhé JÁ konečně vzpamatovalo, přihlásila jsem se na kurzy kineziologie a dopřála si chvilky pro sebe, podle sebe a pracovala na sobě. „Malé děti“ začaly chodit jednou týdně na půl dne do dětského klubu. A světe, div se – ono to fungovalo. Nejen, že byly spokojené ony, ale byla jsem mnohem klidnější, příjemnější a spokojenější i já. Ne ta vystresovaná máma, co si myslí, že musí stihnout všechno a pro všechny. Ale začíná si umět udělat čas i sama na sebe.
Postupně jsem přidávala další aktivity-s dětmi i bez dětí. Po rodičovské jsem pozvolna zapojila i práci. Začátky byly náročné, ale postupem času si vše sedlo. Občas se sice i teď vyskytne nějaká „divočina“, když například každé z mých 3 dětí má být ve stejný čas na různých místech a já na čtvrtém. Ale jinak vše jede.
Kromě pravidelně nepravidelných kurzů a jiných vzdělávacích akcí, jsem si ” ukrojila” i na občasné krátké výlety a setkání s kamarádkami. A pokud se nám podařilo zajistit hlídaní našich ratolestí, vyrazili jsme s manželem. Poslední dobou mé JÁ však začalo toužit po samotě. Ne s kamarádkami, ne na semináři. Prostě BÝT SAMA SE SEBOU.
Mé přání bylo vyslyšeno a brzy se naskytla pracovní cesta, kterou se mi podařilo spojit i s báječným relaxem o samotě. Pokračování článku zde.
